JV Asie 2009

Asijské zápisky – od vodopádů Tat Lo až ke kávě v Paksongu

26.4.2009 – vodopády Tat Lo kolem a dokola

Po včerejším dešti dneska prakticky ani památky, obloha jasně modrá, dusno a vedro, takže opět staré dobré počasí. Na snídani míříme tam, kde jsme to včera uzavřeli, k Mama & Papa (nebo jak se ten šílený podnik jmenuje), kam evidentně nikdo z místních za celý rok ani hlavu nestrčí a sousto nepozří, nicméně i tak jsou ceny slušné, kvalita standardní, stejně jako obsluha, poměrně v normě. Snídaňové menu – bageta, omeleta a kafe za 10 000 kipů, a to není špatné.
S Martinem ze Švédska vyrážím na výlet ke třem místním vodopádům. První z trojice Tat Hang je vidět prakticky ihned z vesnice, který sice není moc velkolepý, ale na koupání patrně docela dobrý. Nad a vedle vodopádu je několik na pohled poměrně luxusních chatek, odkud bude asi pěkný výhled, ale kde si asi moc návštěvník, vzhledem hluku padající vody, nepopovídá. Přibližně 700m dále proti proudu řeky jsou druhé vodopády Tat Lo, které jsou o něco menší a poměrně nic moc. Alespoň je odtud pěkný výhled a hned vedle je docela příjemná tribal village, která sice vypadá dost chudě, ale zdání klame, minimálně půlce chatrčí vévodí satelitní talíře. Třetí, největší a nejlepší je vodopád Tat Suong, který je někde dále proti proudu, ale jak se tam dostat? Cestička tu přirozeně žádná není a ani místní nám nejsou schopni moc pomoct. Koukají, něco mávají a to je vše. Jako na zavolanou potkáváme Francouze, co bydlí vedle v bungalovu, kteří na rozdíl od nás vědí alespoň směr, takže vyrážíme. Přes políčka s banánovníky, spáleniště (vypalování je místní velice oblíbená kratochvíle a způsob jak obdělat prakticky cokoliv), pole, keře, ploty se nějak přibližujeme k vodopádu. Když už jsme skoro na dohled, stojí v cestě řeka. Na druhé straně je patrně nějaký resort, kde by měla být i silnice. A jelikož dosavadní cesta je evidentní nuda, jdeme se brodit. Řeka nevypadá nikterak hrozivě, nicméně zdání krapet klame. Poměrně silný proud a nutnost nespadnout, když mám na zádech batoh s foťákem, udělali z brodu docela akční záležitost. [sthumbs=510|513|518,160,3,y,center] Mokrou nohou, ale zato se suchým Nikonem pokračujeme dále po silnici k mostu…takže jsme si zabrodili zcela zbytečně. Vodopád máme již prakticky nadohled, ale jak se k němu skrz zarostlou džungli dostat? Kluci z vesnice nám nabízejí, že nás tam dovedou. OK, jdeme. Přeskočili jsme několik potoků, přebrodili pár potoků, prodrali se bažinou a stejně jsme nikam nedošli. Takže zase nazpět. Takže kam dál? Pokračovat dále po silničce směrem totálně od vodopádů nebo zkusit nějak vyšplhat do brutálního kopce mezi banánovníky a doufat, že se tam nějak dostaneme? Za bé je správně, bylo to skoro na všechny čtyři, ale nějak jsme se nahoru vydrápali. Třikrát propocené tričko, červená hlína i za ušima, ale stálo to za to, výhled z horního okraje mohutného vodopádu je nádherný. Vodopád znamená byznys i v té nejzapadlejší vesničce, v jediném místním „obchodě“ nám paní vše bez mrknutí oka prodává se stoprocentní přirážkou. Nemám nic proti podpoře místních, ale někdy co je moc, to je příliš a spíše to připomíná bezostyšné krádání, než cokoliv jiného.
Nazpět jdeme po silnici, což je sice na první pohled výrazně pohodlnější, ale zároveň také mnohokrát delší. Připojují se k nám další Francouzi, co neumějí ani slovo anglicky, nechápu.
Vesnice Tat Lo je sice docela příjemná, ovšem klasicky kromě pár hospod a zmíněných vodopádů, zde není až zas tolik co dělat. Zbytek dne tedy nakonec trávím převážně v hospodě povídáním si s dalšími travellery, jídlem a pitím. Batůžkářský průmysl je všude, i v této dědině jsou už „knihovny“, kde lze vyměnit knihy nebo si za doplatek koupit další.

[10 000 kip – snídaně, 5000 kip – pepsi, 10 000 – lao beer, 3000 kip – fries, 2 x 2000 kip – voda, 5000 kip – velká voda, 7000 kip – papaya salad + sticky rice, 10 000 kip – knížka, 10 000 kip – ubytko ]

27.4.2009 – z Tat Lo do Pakse

V noci mně byla trochu zima! Snad poprvé, asi hlavně díky vyšší nadmořské výšce a vzdálenosti od vody, mně byla v noci zima a musel jsem spát pod dekou. Normálně spím v podstatě bez přikrývky nahý a stejně je mně vedro. A opět sbalit veškeré věci, odhlásit se, zaplatit a vyrazit zase o kus dál. Před odjezdem dáváme ještě snídani na stejném místě jako včera a předevčírem. A i tentokrát Mama zapomněla objednávku a i tentokrát vše trvalo pekelně dlouho, ale v tomhle případě to prostě nevadí., patří to k věci. Pohodová a přátelská atmosféra je důležitější. Původně jsem měl v plánu stihnout bus z křižovatky kolem deváté, ale jak už jsem psal, Mamma nabrala pozvolné tempo a já vlastně nikam nespěchám. Spěchat se nemusí, ale šetřit ano, takže ty dva kilometry na křižovatku jdu pěšky. Aniž bych znal jízdní řád, tak sedám na limonádu a čekám a čekám. Za hodinu je bus tady, krása. Vítá mě místním prosáklým reggae songem:“ du du du“ a jsem zase v myšlenkách někde v houpací síti na Don Det.
Můžu být tím nejzkušenějším cestovatelem na světě, ale taxikáři mě vždycky dostanou. Stačí chvilka nepozornosti, špatný úsudek, nedostatek rozhodnosti a už se vezu, kam nechci a za cenu kterou neznám. Takhle se nechám „jako zelenáč“ vylákat ještě před příjezdem autobusu na Southern Bus Station do tuk-tuku a tím pádem mě cesta do hostelu stojí poměrně velkorysé dva dolary. Domluvena byla jiná cena, ale neměl jsem drobné a platil velkou bankovkou a tím pádem mně taxikář vrátil dle svého uvážení. Po strašně dlouhé době jsem se opravdu hodně vytočil, ale ani to nepomohlo. Řidič se svým pomocníkem se na mě usmívali, já se rozčiloval, nadával, bez úspěchu. Dolar mě nezabije, odcházím, zdravím vztyčeným prostředníkem a kašlu na ně.
Sabaidy2 Guesthouse má dormitoř obsazené, takže beru single room za 40 000 kip, je to poměrně jednoduchý ale čistý pokoj. Hned vedle pokoje mám umývarky, teplá sprcha, takže skoro ideální. Hledat něco levnějšího nemá celkem smysl.
Odpolední Pakse zrovna nevyhrává soutěž v zajímavosti a atraktivnosti, snad kromě opět úžasné průtrže mračen, která během chvilku způsobila docela slušnou potopu. Jak rychle přišla, tak i rychle odešla. Za pár minut je zase stejně vedro jako před deštěm. Renomé Pakse zachraňují internetové kavárny, které jsou doslova na každém rohu a za velice příjemnou cenu.
Jak je možné, že provinční laosská díra jménem Pakse má lepší fotbalový stadión než např. Brno? Kdo mi tohle vysvětlí?:) Nicméně fotbal hrají docela otřesný, tak aspoň že nějaké góly padají.
Martin ze Švédska mě docela navnadil na „coffea workshop“ v nedalekém Paksongu (oblast Bolavean Plateau), zkouším proto tuhle akci trochu progoolovat. Jako první nacházím stránky www.paksong.info s přehlednými informacemi a programem workshopu. Zkusmo pokládám dotaz, zda bych zítra nemohl přijít. Odpovědí je mně poměrně bleskové „yes, of course“. Cena je sice trochu vyšší, celkem 25 USD na osobu a den, ale zase očekávám nevšední zážitek a také trochu jinou zkušenost než co nabízí každodenní cestování. Stejné peníze se dají utratit například za organizovaný zájezd od GH k vodopádům, což mě přijde jako poměrně hodně neporovnatelné.
Jsem docela zvědav, co zítřek přinese…

[25 000 kip – bus do Pakse, 15 000 kip – tuk tuk, 10 000 kip – polívka, 5000 kip – koláče a rotti, 10 000 kip – ubytko, 10 000 kip – snídaně, 2000 kip – voda, 5000 kip – voda, 3000+7000 kip – Internet]

28.4.2009 – Coffee Experience

Několikrát jsem měl potvrzené a ověřené, že autobus do Paksongu jede jenom a pouze z Southern Bus Station. Ale to bych nemohl být v Asii, aby vše nebylo úplně jinak. Jenom co vylezu z GH a zastavuji první sajdkáru s dotazem ohledně nádraží, vše se mění. Do Paksongu jezdí údajně auta i z nádraží, které je vedle centrálního trhu a tím pádem nemá vůbec smysl se trmácet kamsi mimo města na druhé nádraží. Řidič mě tak vehementně přesvědčuje, že mu prostě musím věřit. Ještě domluvit cenu, nasednout a jedem!
Štěstí mi přeje, nejenom, že řidič nekecal a auto zde skutečně je, ale ještě k tomu jede skoro hned (za hodinu). Tím pádem mám ještě čas na prozkoumání marketu a snídani. Akorát dojídám, když řidič velí k odjezdu, tedy ne doslova, protože následuje tlačení. Zapojují si všichni členové posádky včetně kolemjdoucích. Na druhý pokus se daří a můžeme konečně vyrazit. Jedu klasicky vzadu s místníma, VIP místo vedle řidiče odmítám, je to nuda. Zato vzadu je veselo, společnost mně dělá několik žen vracejících se patrně z trhu. Tomu odpovídá náklad, mnoho košíků s mangem, maso, rýže, zelenina, ovoce, zvířata atd. Paní vedle mě se celou cestu baví tím, že navléká žáby na provázek za sebe a vytváří tak jakési žabí ozdoby, které asi půjdou někde ve vesnici na prodej. Zručnost jí rozhodně nechybí. Uprostřed cesty pomáhám naložit dvě prastará kola, náklad obnošeného oblečení atd. Prostě pohodová jízda.
Mapu, podle které bych našel podnik pana Coffeeho jsem si samozřejmě nevytiskl, takže samozřejmě bloudím. Jsem skoro až za vesnicí (městem), když už se mě to vážně hodně nezdá a konečně mě napadne se někoho zeptat, kde bydlí pan Coffee. Proč jsem úplně bezmyšlenkovitě přešel vedle cedule „COFFEE“ dodnes nechápu, nu aspoň jsem se pěkně po ránu prošel. [sthumbs=531|532|535,160,3,y,center]
Mr. Coffee mě už zdálky vítal a hned si začal dělat legraci z mé slepoty, že jsem velkou ceduli minul. Mr. Coffee je chlapík původně z Holandska, dlouhodobě žijící v Thajsku a nyní oženěný a usazený v Laosu. Pěstuje kávu a má se myslím více než dobře, už proto, že dělá to, co ho baví, a to je ta nejlepší volba.
Po první ranní kávičce a snídani ve formě výtečných koblih vyrážíme na kávovou plantáž. Jen co stačím setřást z nohou první pijavice, zvoní telefon, že v kanceláři je ještě jeden účastník. Tak se zase vracíme, aspoň bude větší legrace a Mr. Coffee vydělá o příjemných 25 dolarů více. Nabíráme Matjaze ze Slovinska a nazpět na plántáže k rostlinkám Arabicy a Robusty a všetečným pijavicím v trávě. Zde dostáváme velmi fundovaný výklad o pěstování kávy, rostlinkách kávy, hnojení, kdy se káva sklízí, proč se sklízí, proč se vedle kávovníků pěstuje guave, jak pěstovat Arabicu, jak pěsto Robustu, no prostě kompletní info o kávě. Jediná škoda je, že na plantážích jsme zrovna v takové liché době, kdy je jednak všude plno pijavic, ale hlavně neprobíhá sklizeň ani nic podobně zajímavého. Po kompletní evkurzi na plantáži směřujeme na farmu, kde sledujeme klíčící rostlinky a semínka. Pan Káva pěstuje pouze Arabicu, takže směřujeme ještě jinam, kde obdivujeme obrovské keře Robusty.
Paksong je víceméně větší vesnice (1300 m.n.m), kde všichni pěstují kávu, ale nikdo ji nepije kromě Mr. Coffeeho. A všidhni tvoří velký Fair Trade, ovšem pan Káva ne. Otázka je co je na tom pravdy, a kde je ještě byznys a kde už ideály, ale budiž.
Po kompletní exkurzi míříme nazpět do základního tábora, kde nejprve kuchtíme oběd (červené curry), abychom se následně ponořili jenom a pouze do kávy a učených debat o ní. Velmi důležitou součástí ponoření se do kávy, je proces pražení. Není to sice nic extra težkého, ale přece jneom to chce nějakou zručnost a hlavně trpělivost a dobrý timing. Každopádně je důležité míchat hodně a pravidelně.
Ochutnáváme jak v pražené, tak i v tekutté podobě. Skoro mám dojem, že už tomu rozumím a nebo jsem byl mžná spíše totálně předávkován kofeinem . Zajímavá a nevšední kávová zkušenost končí kolem šesté odpolední, kdy jede poslední VIP bus do Pakse. Jedná se shodou okolností o skoro stejný spací autobus, s kterám mám možnost se svézt další den.
Ten jakžtakž stabilní, srdce bije poměrně pravidelně, jenom ta hlava by mě z kofeinu nemusela tak bolet. A taky to hučení v uších. Nudle a hodně vody pomáhají, krásně se dneska usíná…

Mr. Coffee sice není uveden v LP, ale patrně (dle vyprávění) nemá o zákazníky nouzi…více na www.paksong.info.

[ 200 000 kip – workshop, 20 000 – auto do Paksong, 40 000 kip – VIP bus nazpět, 25 000 kip – večeře, 3000 kip – snídaně, 5000 kip – voda, 5000 kip – motorka na autobusák]

Categories: JV Asie 2009

Tags: , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>