Pripjat

Černobyl

Černobylský deník II.

Černobyl

Jak na výlet do Černobylu popíši v samostatném článku, takže stručněji a rovnou k věci. Jedeme s nejznámější agenturou Soloeast za cenu 120 USD na osobu. Pro zajímavost 120 USD může být více než půlka průměrného platu, což je hodně smutný, ale co se dá dělat. Sraz máme v osm ráno na Majdanu před restaurací McDonald. Cestou kupujeme svačinu a na místě doplácíme zbylých 50 procent. Platit se dá kartou nebo hotovostí.  Čas do odjezdu trávíme v bistru přímo na náměstí, kde si dáváme kafe a něco k snědku.  Čekal jsem, že nás pojede pár, ale minibus je nakonec plný. Vedle mě si sedá Angličan Henry, který vyrazil v rámci charitního závodu autem až někam k Pamíru, ale nějak zabloudil nebo co, takže závod nedojel a teď se vrací.  Má na sobě beranici a kožich patrně z několika ovcí, takže mu ihned začínáme říkat „bača“. Bohužel bača mluví na moji angličtinu poněkud nezřetelně, takže jsem docela rád, že nám po pár km pouští dokument  „Cernobyl uncesored“ a nemusím se tak věnovat rozsáhlé konverzaci.

První zastávka je na hranicích „exclusion zone“, kde probíhá administrativa a kontrola pasů. Přes noc napadlo pár cm sněhu, ale bohužel to hned taje a bude solidní břečka. Ale já jsem happy, protože jsem si před cestou pořídil pořádné boty právě pro tyhle účely. Zatímco dostáváme úvodní výklad, tak přijíždí taxíkem poslední účastník, který si zapomněl na pokoji pas a nezbylo mu nic jiného, než nás dohnat. První zastávka je Černobyl, ale nikoliv elektrárna, ale stejnojmenné město, které je vzdáleno cca 10 km od elektrárny. Kromě opuštěných a rozpadajících se domů se jedeme podívat na kostel a údajně poslední sochu Lenina na Ukrajině. Město k všeobecnému překvapení poměrně běžně funguje. Lidé, kteří zde bydlí, zůstávají vždy na půl měsíce, kdy pracují a potom mají volno a jedou domů. Moc zábavy zde nebude, i když kavárnu jsem zahlédl, ale jinak je město liduprázdné. Žádné školy nebo zařízení pro děti zde taky nenajdete.  Veřejné osvětlení není a asi nikdy nebylo, navíc zde stále platí noční zákaz vycházení. My zde máme pauzu na oběd v místním „hotelu“. Už začínám trochu chápat, proč je výlet tak drahý. Naše peníze živí patrně všechen personál restaurace a ubytovny, protože kdo jiný kromě výletníků, by sem jinak chodil. Po obědě lehce pofotíme okolí a vyrážíme dál směr vojenský radar Duga. Vůbec nevím, co si představit a zda to nebude poněkud nuda. A nutno hnedle dodat, že rozhodně nebyla.

Odbočka po panelové cestě sice moc zábavy zrovna nepřinášela stejně jako cíl u rozpadajících se budov bývalého tajného města Černobyl 2. Od brány musíme již po svých, a jelikož je mlha (nebo to sovětští inženýři tak dobře zamaskovali), tak stále nevíme, kam vlastně jdeme a co nás čeká.  Les se rozestoupil a my jsme si mohli úžasem vykroutit krky. Takové monstrum (150m na výšku a 500m na délku) asi opravdu nikdo nečekal. Navíc v mlze to celé vypadá až mysticky jako z jiné galaxie. Jen to dokazuje jací šílenci mysli sovětští inženýři v dobách studené války. Nutno ale dodat, že radar nikdy nefungoval a všechny pokusy nakonec ukončila nedaleká jaderná katastrofa. Fotím nevyfotitelné.  I to nejširší ohnisko není dostatečně široké, navíc mlha mlhovitá stejně nedovolí vyfotit celou anténu. Z radaru doslova padá voda. Docela by nás zajímalo, jaké to je, když z konstrukce padají kusy námrazy.

A další zastávka bude…ještě ne Černobyl, ale ve škole.  Zcela fotogenicky náhodně (jak jinak) rozestavěné hračky, rozpadlé zdivo, vymlácená okna, staré papíry a tlející knihy, rezivějící postele, prach, špína, vlhko a trocha radiace. Je to všechno tak fotogenické a máme na to tak málo času. A navíc je pekelné šero. Fotíme a koukáme. Je to taková zoo bez zvířátek.  Musíme jet, tradičně jako poslední dobíhám do autobusu.  Příští zastávka bude…jaderná elektrárna Černobyl.  Támhle je odvodňovací kanál a támhle je nedostavěný blok číslo užjsemzapomněl. Nyní si vystoupíme a budeme fotit, ale nechoďte mimo silnici, protože tam je to radioaktivní.  Není mně zcela jasné, jak je možné, že na kraji silnice je to v pohodě a o metr jinde už ne. Radiace se schovává v hlíně, tak to je.  Je mlha a šero, na silnici parametrů dálnice občas projede auto. Rozestavěný blok zůstal rozestavěný. Okolní rezavějící jeřáby jako by, hrozí do budoucna a ptají se, co s nimi bude. Nevíme, takže jedeme dál. Máme zákaz fotit a to dokonce i z busu. Panuje tu docela čilý ruch. Údajně více než 3000 pracovníků se podílí na výstavbě nového sarkofágu za více než 1,5 mld. €. Zastavujeme přímo před bránou areálu, kde je radiace kolem 4 jednotek. Nový sarkofág se fotit může stejně jako starý blok s betonovým sarkofágem. Vrátnice mezi prošpikovaná kamerami nikoliv.  Selfíčka, úsměvy a cvakání fotoaparátů. Většina si asi po návratu řekne, že tyhle fotky nestojí za nic. A mají pravdu, ale okamžik byl silnější. Času je málo a radiace hodně, takže opět nasedáme do busu a vyrážíme směr Pripjať.

Chernobyl Exclusion Zone - Ukraine

Každé správně město má  svoji „welcome sign“, kde je třeba se vyfotit, takže tak činíme a přitom posloucháme výklad o silně zamořeném „rudém lese“, který se rozkládal nedaleko. Faktem je, že zatímco na silnici je radiace minimální, tak stačí jít pár metrů mimo silnici a radiace je hnedka na osmi jednotkách. Nicméně i tyhle hodnoty krátkodobě nijak neubližují (údajně:-)). Přes „most smrti“ (obyvatelé Pripjati se údajně šli po výbuchu podívat na tento most, aby lépe viděli na místo katastrofy) jedeme konečně do samotného mrtvého města, kde na hlavním „náměstí“ opouštíme bus a vyrážíme na obhlídku.  Notoricky známé scenérie jako je ruské kolo nebo autodrom není nutné popisovat.  Osobně je pro mě nejvíce fascinující, jak si příroda bere město zpět. Tam kde byla silnice, trávník nebo dětské hřiště je dneska v podstatě les.  Něco se rozpadá rychleji, něco pomaleji. Kupodivu také paneláky jsou v docela slušném stavu, ale třeba stadion už je komplet zarostlý a ovál by v buši už těžko někdo našel. A právě někde u stadionu ztrácíme jednoho člena skupiny, kterému říkáme „bača“ a nejedná se o nikoho jiného než mého souseda Henryho v ovčím kabátě a beranici z Biškeku.  Bojovka začíná, jdeme hledat baču.  Paní průvodkyni není co závidět, i když údajně, i kdyby se nám cokoliv stalo, tak ona žádnou zodpovědnost nenese a jsme zde jen a pouze na naše riziko. A že zde je plno možností, kam spadnout, kde se říznout nebo ztratit.  Ale to je vlastně celé na téhle exkurzi vlastně nejlepší. Zaplatíme poměrně velké peníze (na ukrajinské poměry) a na vlastní nebezpečí jsme vypuštěni do radioaktivního skanzenu, abychom se vyblbli. Post apokalyptická zábava současnosti.

Bača se nakonec našel sám, takže můžeme popojet ke škole, sportovní hale a bazénu. A tady se už exkurze mění v sprint, protože na jednom místě se sešly všechny skupiny a cílem samozřejmě není, aby jedna skupina kazila záběry druhé. Vše je ještě rozpadlejší než normálně a možností, kde se ztratit nebo spadnout výrazně přibylo.  A já jsem samozřejmě všude nejdýl a zdržuju, ovšem to bych Benymu nemohl udělat, abych se ztratil, on si potom ze mě dělal další rok srandu.  V basketbalové hale si už nikdo nezahraje, stejně jako v bazénu si už nikdo nezaplave. Bazén ještě údajně fungoval dlouho po katastrofě, kdy se zde koupali ti, co zůstali a pomáhali likvidovat následky.  Pokračujeme do školy, která je už v dost dezolátním stavu. Nebude dlouho trvat, začnou se propadat stropy a bude po prohlídce.  Tady je to už totální zkáza, vše v rozkladu, shnilé nebo zrezlé. Jeden by tu fotil a fotil, ale kdyby tu nebyla taková tma a neměli jsme tak naspěch.  Sedáme opět do busu a vyrážíme k poslednímu bodu výletu a tím je vyhlídka ze střechy paneláku. Paní průvodkyně nás prosí, ať se neztratíme a nikdo nikam nespadne. Evidentně nám už nevěří, takže konec skupiny jistí pan řidič.  Sedmnáct pater po svých je slušná rozcvička, paní Američanka má dost co dělat.  I když je poměrně zataženo, tak výhled stojí za námahu.  Je vidět celý areál elektrárny včetně nového sarkofágu a samozřejmě, že celý poměrně rozlehlé město. Poslední fotky a konec exkurze v Pripjaťi. Teď už jenom dekontaminace a dvě hodiny cesty zpět do Kyjeva. Celkem 2x procházíme rámem, který má údajně zjistit, zda jsme kontaminováni nebo ne.  Netuším, jak to funguje, ale vypadá to stejně spolehlivě jako odpojené detektory kovů svého času v Sýrii. Prostě si stoupneš do detektoru, počkáš, ozve se signál a můžeš jít dál. Vcelku překvapivě nebyl nikdo kontaminován, tak můžeme všichni společně jet až do Kyjeva, kam se dostáváme s hodinovým zpožděním oproti plánu.  Nevadí, protože byl podařený výlet. Elektrárna je v podstatě děsivý bizár, který je zajímavý tím, že není v podstatě ničím zajímavý. Škoda, že nebylo více času na prozkoumání Pripjaťi a okolí, protože právě opuštěné město má svoji atmosféru a příběh, který není špatný za 100 dolarů prožít.

Categories: Černobyl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>