Sse Island

Uganda 2017

Cestou Ugandou – Sse Islands, Entebbe a přes Dubaj domů

Den čtrnáctý – z Masaky do Kalangaly (Sse Islands)

Noc, kdy se nemůžeme dočkat rána. Celonoční hluk je náročný. Balíme a vyrážíme na snídani. Včera jsme slíbili v hospodě, kde nám chutnalo, že se stavíme i na snídani, ale mají zavřeno. Jejich smůla, tak jdeme jinam. Čaj černý, čaj africký (horké mléko s čajovým sáčkem) a klasická omeleta. Beny ještě kupuje šaty, aby ho Pavla příště ještě někam pustila a můžeme vyrazit zase dál. Boda-boda nás bere na křižovatku Nyendo, odkud jezdí matatu na ostrovy do Kalangaly (15 000 šilinků). Již v době našeho příjezdu je auto plné (vzadu 4 lidi), ale to samozřejmě není žádný problém. Po chvilce čekání a naložení dalších pasažérů je nás v autě 9 dospělých, 1 batole a jeden velký obraz. Jak se do auta vejde 9 dospělých? Stačí si vzájemně posedat na klín a není problém. Nejvtipnější je řidič, který sedí úplně vmáčklý ve dveřích a auto řídí jaksi z boku. Brzdy nejsou moc potřeba a řadící páka je ruční. Po hodině rally v červeném prachu přijíždíme k přístavu, odkud jede každé dvě hodiny bezplatný trajekt na ostrovy. Ten nám před chvilkou ujel, takže máme plno času na průzkum přilehlé vesnice. Kromě plechovým chatrčí a místního rozhlasu, který je napojený na film promítaný v jednom z domů, nic zajímavého. Kupujeme nějaké jídlo, pití a na zkoušku špalek cukrové třtiny. Zatímco místní třtinu hryžou jenom tak zubama, tak nám stačí malé zakousnutí, aby bylo jasné, že z třtiny budou padat tak leda moje zuby.
Plavba trajektem trvá jenom půlhodiny a dalších 40 minut trvá v červeném prachu, než dorazíme do Kalangaly. Vítá nás teplo a modrá obloha. Některá pravidla jsou nečekaně přísná na africké poměry. Na dvorku, kde má taxík konečnou si chci odskočit na záchod do keře za zídku. Kdepak, ani omylem, jsem vykázán na veřejné WC, které je opodál. Málem jsem způsobil veřejné pohoršení :-).
Jdeme se ubytovat do Philo’s Leisure Garden (kolem 400 Kč, klasicky jsme zde jediní hosté), dáváme rychlou sprchu a půjčujeme si kola na odpolední výlet. Původní cena je 30 000 šilinků za kolo na den, což je teda hodně, ale daří se to snížit aspoň na dvacku. I když jsme tu jediní hosté, tak žádné velké slevy nejde čekat. Stav bajků je o něco lepší než těch, které jsme měli půjčené u kráterových jezer, ale i tak bída. Kola jsou malá, málo nebo vůbec přehazují a brzdy raděj ani nezmiňovat. Aut je ostrově minimum, žádný velký kopce, takže to nějak zvládneme. V odpoledním žáru dupeme po silnici nazpět do Bumangi a potom po vedlejší polní cestě dolů k vodě. Stačí chvíle na slunci a mám toho docela dost. Beny navíc při jedné cross country zkratce háže tygra, takže ke svému plnovousu přidává ještě odřené čelo. Drsňák od pohledu. Raději pomalu a po cestě, ať dojedem k cíli. Tím je na mapě bezejmenná vesnice přímo u vod Viktoriina jezera. Na to, že to původně vypadalo na pár domků u vody je tu docela dost lidí. Rozdáváme zbytek hraček, fotíme jezero a děcka. Je tu dokonce i obchod, který vede skvěle anglicky hovořící chlapík. Jinak je tu chudo, děti si hrají a dospělí většinou nic nedělají a popíjejí. Jeden progresivní borec dokonce žvýká kát. Chvíli ještě okouníme u jezera a vyrážíme okolo olejových palem nazpět. Bude to cesta spíše do konce a ty na našich strojích rozhodně nedáme. Nádherné pozdní odpoledne. Ty výhledy! A toho prachu, který se na hlavní cestě zvedne za každým autem! Beny už toho má dost a jede rovnou na ubytko. Já teda taky, ale pro jistotu jedu ještě dolů k jezeru zkontrolovat, zda zítra ráno opravdu pojede trajekt do Entebbe. Trochu znejistím při odpovědi jednoho okounějícího pobudy, že trajekt pojede až ve dvě, tak se jdu ptát někam jinam, kde mně potvrdí, že se jede v osm, a že máme být na místě už v 7:30. Ale „no problem“, já vás tam hodím. No jo, vždyť to je manager od nás u ubytka. Už mám dneska vážně dost. Zpět do kopce do kempu vrátit kolo a do sprchy smýt rudý nános prachu (a nanést pořádnou vrstvu pantenolu). Tracker se zastavil na 30 km, takže nakonec i docela slušná projížďka.
Máme před sebou poslední večer v Ugandě, čas zhodnotit výlet a utratit zbytek peněz. Jdeme tedy do muzungu drahé restaurace dát si něco dobrého. Já mám jasnou volbu v grilované rybě (místní Okoun nilský za 25k), Beny si dává filet, páč nemá rád kosti. Trvá to dlouho, i když jsme jediní hosté, ale je to dobré a je to příjemná změna po jinak trochu monotónní stravě. V kempu probíhá nějaká politická oslava, tak doufejme, že to nebude podobně veselé jako včera v Masace. Krásné svítí měsíc, dobrou noc Ugando…

Ssese Islands - Uganda

Den patnáctý – z Kalangaly do Entebbe a dále do Dubaje

Pátek, poslední ugandský den. Dneska náš čeká přejezd trajektem do Entebbe a odlet do Dubaje, kde opět přespíme a druhý den budeme pokračovat do Bratislavy a domů. Budík máme na půl sedmou, protože v sedm chceme být na snídani, abychom stíhali zhruba půl osmou v přístavu. Snažíme se nabažit ranní idyly a krásného počasí co nejvíc, protože po návratu se budeme na pár měsíců bez ranního hřejivého slunce obejít. Šéfík nás bere do přístavu, kde kupujeme buržoustskou první třídu (to samé jako druhá třída, navíc lístky nikdo nekontrolujte) za 10k a jdeme na palubu. V osm skutečně vyrážíme a loučíme se s Sse ostrovy.
Na trajektu je vidět, že výletování na ostrovy není rozhodně pro běžnou populaci. Drahá auta, zlato, iphone, luxusní oblečení – prostě vyšší třída. Naproti nám sedí holky patrně z nějaké top university, dokonale oblečený a vystajlovaný, ale bez výrazu. Cesta trajektem trvá 3,5 hodiny, sice si není moc kam sednout, ale dá se jít na palubu nebo si něco koupit, takže to docela uběhne. Chvílemi Viktoriino jezero vypadá i docela čistě, ale občas jedeme totálním zeleniskem a hladina je poseta lekníny, což určitě nebude svědčit o čemkoliv dobrém. O půl dvanácté přistáváme v Nakiwogo, kde si dáváme na trhu čerstvé hranolky (3000 šilinků) a loučíme se s Ugandou.
Zase tolik času už nemáme, takže bereme boda-boda za 6000 na letiště. Naše poslední jízda na motorce, při které vzpomínáme, jak jsme byli poprvé na motorce v křeči a nyní jen tak bezstarostně sedíme a vykládáme si. Bohužel až na letiště motorky nemůžou, tak posledních pár set metrů musíme po svých. Tedy vlastně nemusíme, bere nás pán v luxusní dodávce až na parkoviště. Příjemné rozloučení s Ugandou. Méně příjemné je odbavení, kdy paní na přepážce je důležitá a trvá na dodržení váhového limitu, který je sedm kilo, přičemž můj bágl má 10 kg. Nezbývá než pár věcí vytahat, dát k Ivošovi nebo někam bokem a ukázat paní, že nyní je bágl menší a vše je ok. Za rohem batoh znovu naplním a jdeme dál pro výstupní razítko. V celé Ugandě jsem nebyl schopen sehnat jakýkoliv suvenýr pro sebe, takže nezbylo nic jiného než si koupit předražené tričko Uganda na letišti. Trochu líto těch 20 dolarů mně bylo, ale tak ať mám vzpomínku. Odlétáme, rychlý check-in na Facebook a někdy třeba zase na viděnou Ugando. V letadle jako jedni z mála opět dostáváme jídlo, kecáme se Shefar, které jede studovat do Emirátů a jsme v Dubaji. Tentokrát jdeme k hotelu pěšky. Původní hotel na byl tento termín moc drahý, tak jsem vzal o pár set metrů vedle. Asi na nás není moc dobrý pohled, protože na recepci chtějí zálohu na ubytování. No upřímně, ani se mu nedivím. Dostali jsme místo běžného pokoje apartment s kuchyní, několika koupelnami a halou velikosti dalšího bytu. Trochu nezvyk. Chytrolíni nám zavřeli druhou ložnici, kde je i ovládání klimatizace v celém apartmánu. Za ty prachy nemusíme být jak v lednici, takže musím dolů na recepci to nějak pořešit. Podařilo se. Dobrou noc…

Den šestnáctý – z Dubaje až do Tišnova

Budíček, sprcha a kde je snídaně? Nikde, dneska bude hladovka, pokud nám v letadle zase nedají jídlo. Obchody jsou v sedm ráno samozřejmě zavřený. Zase letiště, odbavení a odlet. Skoro šest hodin do Bratislavy už moc neubíhá. Navíc už je třeba si dávat pozor na jazyk, když nám všichni rozumí. Aspoň, že jídlo máme. Letí s náma zvláštní typy lidí, trochu mně u některých není jasné, co v Dubaji vlastně dělali a proč tam letěli. Ale to je jedno. Bratislava, nikde ani noha, pusto a prázdno. Dlouhé čekání na imigračním aneb zákon fronty funguje všude. Bratislava je pořád stejně šedé město jako před lety. Hlavní stanici raději ani nezmiňovat. Teda kromě halušků, ty byly epesní. Regiojet a kafe po dvou týdnech! Navíc zákusek a sushi. A pivo. Brno. Konec výletu.

—–

Říká se, že Uganda je Afrika pro začátečníky a asi to tak bude. Příjemní lidé, není tu nijak extra draho, doprava je docela slušná a v podstatě pořád je to vidět a co zažít, bez nutnosti řešit nějaké velké trable a bezpečnostní problémy. K tomu se dá přičíst k pěkné a stále počasí a anglický jazyk, s kterým se turista domluví v podstatě všude. Takže za mě spokojenost. Určitě to chtělo více času, ale s tím rizikem, že to bude uspěchané, jsem do toho šel. Do Ugandy se moc nejezdí a je to škoda, i když pro nás dobře, protože k muzungům se místní stále chovají mile, a ne jako k chodící peněžence. Asi jsme měli zkusit trek do hor, možná jsme si mohli odpustit jeden turistický NP, ale to už je jedno. Viděli jsem toho hodně, každý den zažili něco nového a odnesli si kupu zážitků a vzpomínek na celý život. A o tom cestování hlavně je…

Categories: Uganda 2017

Tags: , , , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>