Murchison Falls

Uganda 2017

Cestou Ugandou – z Kampaly až k Murchison Falls

Den třetí – z Kampaly do Ziwa sanctuary

Když jsme si vybírali pokoj v hotelu City Square, tak jsme si schválně vzali pokoj na druhé straně od silnice, aby se v noci dalo normálně spát. Ale jak to tak bývá, tak strana k ulici byla v klidu, protože v noci tam už moc aut nejezdilo, ovšem na druhé straně byla párty až do rána. Naštěstí jsme byli oba tak unavení, že jsme to moc nevnímali. Dobré ráno, Kampalo. Dneska tě opustíme a vyrazíme na sever do nosorožčí rezervace Rhino sanctuary. Chybět nám, milá Kampalo, ani jednomu nebudeš. Jak jsem zjistili včera od Marcely, tak na hotelu máme i snídani, tak hurá zjistit, zda budou míchaná vajíčka nebo vaječná omeleta. Vajíčka jsou prostě sázka na jistotu, zde jsme si mohli dokonce vybrat. Dostali jsme termosku s horkou vodou a mlékem, takže čaj a káva ve stylu „do it yourself“. Proč ne, jen škoda, že kafe je instantní. K tomu toustový chleba, margarín, marmeláda a zlatý hřeb v podobě misky s ovocem. Chvilka na internetech, sbalit věci a honem na autobusák, který si hrdě říká Qualicell bus station, odkud by měl jet bus směr Masindi. Nezní qualicell spíše jako značka baterek? V Africe má holt všechno trochu jiný význam. Je možné samozřejmě, že to mělo něco společného s baterkama, ale to už nezjistíme, protože na tento autobusák jsme nedošli, protože jsme byli odchyceni nadháněči jiné společnosti a ti nás dovedli k Link busu. Bus dvorek je uzavřený, mají zde čekárnu, a dokonce je ceník jízdného vyvěšený u okýnka. Nevídaný luxus. Kupujeme dva lístky do Nachitoma a jelikož máme hodinu a půl čas, tak jdeme na průzkum. Není vcelku o co stát, takže raději jdem zařizovat. Ivoš na druhý pokus kupuje SD kartu, a když už jsme ve stánku s mobily (kterých je několik na každém rohu), tak bych si mohl koupit místní simku. Původně jsem si ji chtěl koupit ihned po příjezdu, potom na to zapomněl, ale prý je to velmi výhodné, tak jdu do toho. Za 5000 šilinků dostávám simku a za dalších 8000 „kredit“ – 325 MB internetu, 35 minut volání a 100 sms – to celé na týden, pokud jsem to dobře pochopil. Prodejce mně vyfotil, oskenoval pas a zaregistroval. Velká pohoda, a navíc jsme akorát vyplnili čas do odjezdu autobusu. Už nevím, jak dlouho měla cesta trvat a jak dlouho nakonec trvala, co ale vím je, že jsme zaspali a zastávku přejeli. Vcelku naivně jsem si myslel, že když sedíme v první řadě a všichni ví, že jedem do Nachitoma, tak že nás upozorní.
Nestalo se, ale zase to tolik nevadilo, zajeli jsme si jenom několik kilometrů a vystoupili na další křižovatce. Za naše zaspání ale nemůžeme my, ale prodejci pochutin podél cesty, kteří jakmile autobus zastaví, tak ihned obklopí autobus a my jenom z okýnka vybíráme a přirozeně platíme. Na výběr jsou masové špízky, čapátí, kořen kasavy, banány, pití nebo oříšky. Z okýnka stačí pokynout a jídlo už se nese. Z křižovatky to není k odbočce do parku nijak daleko, ale na výlet to taky není, takže nezbývá než vyzkoušet další ugandský dopravní prostředek – motorky boda-boda. Jezdí odkudkoliv, kamkoliv a kdykoliv. Stačí nasednout za řidiče a jedem. Problém není počet lidí ani zavazadla. Což jsem ale ještě nevěděli, takže jsme si lehce nováčkovsky naběhli. Jednak s cenou a také jsme si vzali každý jednu motorku, což se později ukázalo jako úplně zbytečné. Řidič si vzal můj bágl na řídítka a vyrazili jsme. Vůbec jsem netušil co čekat a myslím, že Beny taky ne, takže se křečovitě držíme a doufáme, že ve zdraví dojedeme do cíle. Obavy byly samozřejmě naprosto zbytečné, cesta byla pohodová a rychlá. Bohužel až moc, protože borci nás trochu odrbali, když nás místo v parku nechali u brány, protože do parku neměli povolení. Radši ani nechci zmiňovat, že reálná cena dopravy, jak nám sdělil ranger u brány, byla třetinová. No chybami se člověk učí. Na bráně jsme se zaregistrovali a další borec nás vzal až do parku k ubytování. Chytře si na nás vzal kontakt, protože dobře věděl, že budeme muset taky nějak z parku odjet a on bude mít další kšeft. Bereme jediné možné a cenově jakžtakž slušné ubytko za 15$/osoba a domlouváme za další dolary výlet za nosorožci. Pračka na dolary se pomalu rozjíždí, protože dvouhodinový výlet stojí 45$/osoba, a jelikož nemáme auto, tak si ještě za dalších 25$ musíme auto pronajmout. Věrný svým baťůžkářským zásadám zkouším dvojici postarších Holanďanek navrhnout, že bychom mohli sdílet jejich jeep, ale na to se dámy vůbec netváří, tak sklapnu paty a platím. No, když už jsme tady, tak co nám zbývá, ale raději nechci domýšlet, kolik nosorožců (hodně!) by bylo třeba vidět, aby to stálo za ty peníze.
Jen co vyrážíme, tak začíná pravý africký slejvák. Jsme v autě, tak nám to jedno, ovšem místo prašné půdy máme pod nohama blátíčko nebo rovnou vodu, takže daleko nedojdeme. Tvrdá měna naštěstí dělá svoje, takže pro dolary i pro gumáky rychle skočíš. Máme sice jednu nosorožčí rodinu na dohled, ale kvůli vodě okolo nemůžeme nikam dál, musíme čekat, a to je dost nuda. Navíc rangeři se tváří dost namistrovaně, odpovídají na otázky jenom když mají chuť, nálada tedy nic extra. Gumáky přece jenom výlet oživily, najednou se můžeme pružně přemisťovat promáčenou savanou a můžeme se tak dostat skutečně velmi blízko k několika nosorožcům. Je to zvláštní pocit být cca 10 metrů od takových obrů. Ziwa sanctuary je jediné místo v Ugandě, kde lze spatřit nosorožce ve volné přírodě. Svého času za vlády Idiho Amina a během následných nepokojů byla nosorožčí populace kompletně vybita a nyní je snaha o návrat tlustokožců do volné přírody. Proces to bude asi dlouhý a náročný, zvlášť když čínská poptávka po rozích rozhodně neklesá. Nejen z tohoto důvodu je celá populace nosorožců hlídána 24 hodiny denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce. Tím dostává drahé vstupné aspoň částečné opodstatnění. Dvě hodinky s nosorožci uplynou jako voda, fotek máme nepočítaně, ale otázka je, jak dopadnou, protože je bohužel dost pod mrakem. Zpátky v táboře jdeme na večeři, kterou stíháme jen tak tak, než se komplet zatáhne a spustí se brutální mnohahodinový slejvák. Na tom by nebylo v podstatě nic divného, kdyby po chvíli nevypadla elektrika a do našeho příbytku nezačala kapat voda. K mé radosti moje postel zůstala suchá, zato Ivoš se prospal pěkně ve vlhku.

Ziwa Rhino Sanctuary - Uganda

Den čtvrtý – ze Zíwa Sanctuary až k Murchison Falls

Obří jezero před chatkou zmizelo, elektřina stále nejede. Rangeři mají pořadová cvičení a my se balíme, protože pokračujeme dál na sever až k národnímu parku Murchison Falls. Původně plánovaný národní park Kidepo nakonec rušíme, protože park je až skoro u hranic s Jižním Súdánem, což by znamenalo hodně moc přesunů a tolik času zde jednoduše nemáme. Jak jsem rád, že jsem si včera koupil simku. Hnedka ráno se mně hodí, protože potřebujeme zavolat Davida, který nás včera na motorce přivezl, aby nás pro změnu odvezl nazpět na hlavní. Mají tu vtipně přerostlý hmyz, střevlík (s mojí velmi omezenou znalostí entomologie používám za jméno brouka cokoliv, co mě napadne) na WC měl dobře 10 cm a něco jako chrobák dobře 5 cm. V Africe je prostě všechno tak nějak větší. David se nám včera smál, že jsme zaplatili za boda-boda zbytečně moc, ale tomu, zdá se, nevadí říct si o stejné peníze i za cestu nazpět. Nemáme celkem jinou možnost, ale i tak smlouvám. To nakonec nemá moc cenu, protože nás veze až na křižovatku, takže svých 20k stejně dostane. Na křižovatce již na nás čeká matatu do Masindi a také, jak pevně doufám, nějaká chutná snídaně. Menu je chudší – čapát, špízy, smažené banány a kasava neboli maniok. Omeletu nemají, takže bereme za vděk smaženými banány a čapátou. Dobrou chuť. Matatu je už skoro plné, takže nezbývá než se nasoukat na zadní sedadlo a můžeme vyrazit. Beny trefně poznamenává, že většina místních aut je v mnohem horším stavu než, která k němu vozí na likvidaci. Důležité je, že jedeme a je vcelku jedno čím.
Silnice je docela kvalitní, takže cesta pěkně ubíhá, i když co chvilka někde zastavujeme nebo musíme zpomalit kvůli velkému množství retardérů. Masindi se jeví na první pohled jako docela příjemné město, hlavně tedy v porovnání s přelidněnou Kampalou. Na delší zastávku to zde ale nebude, chceme se najíst, vybrat peníze a pojedeme dál. Každou banku hlídá ochranka, která docela pečlivě kontroluje zavazadla a jelikož se nikomu nechce věci přehrabávat, tak je zvykem nechat zavazadlo vedle vchodu a jít do banky nalehko. Také je trochu zvláštní, že ne všechny banky berou visa karty. Ovšem vždy je ve městě bank více, tak není problém jít jinam. Po výběru jdeme na trh najít něco k snědku. Domluva při objednávání nám sice trochu vázne, ale stylem „chci tady tohle, co jí ten pán“ si v pohodě objednáváme talíř plný rýže, brambor, špenátu a omáčky za 2000 šilinků. Na zapití čaj za pětistovku. Zatímco Ivoš rozdává dětem hračky a vypadá to, že by si dítě držící v náručí nejraději odvezl domů, tak já vykládám s borcem stolu. Pochází z Konga, ve válce přišel o rodiče a teď studuje v Ugandě. Říká, že fotí, ale nemá kde tisknout, tak vše posílá až do Kampaly. Strašně přátelský člověk. Jde s námi ještě na autobusák, kde se loučíme. Dodávka do Bulisy je tak ze dvoutřetin plná, ale i tak čekáme více než hodinu, než je nás dostatečný počet, aby bylo možné vyjet. Dostatečný počet znamená, že se nás autě pro čtrnáct tísní 20 plus dvě malé děti a řidič. Užitečný zvyk z Etiopie, kdy si člověk rezervuje místo pomocí kamínku, láhve nebo něčeho podobného zde moc nefunguje. Naše rezervace v první řadě je pryč, takže se musíme tísnit vzadu. Zpětně ovšem je třeba poznamenat, že zadní řady jsou lepší, protože v první řadě je vždycky nejvíc lidí. Hned za Masindi se ztrácí asfalt a nastupuje vyježděná polňačka, což ale přirozeně nenutí řidiče, jakkoliv zpomalit, spíše ještě zrychlujeme. V této souvislosti jsou vtipné samolepky v autě, která nabádají cestující, aby se nebáli říct řidiči, že má zpomalit. Je lepší se ozvat než se vybourat. Nemůžu se nikam moc pohnout, spící černoška vedle na mě pořád padá, auto skáče jako splašené. Ale jinak moc fajn cesta. Nečekaně stavíme zhruba v půlce cesty v Bissi, kde to zprvu vypadá jenom na malou pauzu, ale všichni vystupují, takže musíme taky a patrně budeme pokračovat dalším autem. Těžko říct, řidičovi vůbec nerozumím a jediný kdo tu něco vykládá, je místní ožrala, který je dost neodbytný a vůbec se ho nejde zbavit. Pije nějaký bordel z malé lahvičky. Nabízí Ivošovi ať se napije a pořád něco mele. Utíkáme přes ulici do stánku s pivem, protože tady to vypadá na delší čekání. To se ale trochu mýlíme, protože jen co si objednáme Nile special, tak už nás volají zpět k autu. Kam ten spěch pánové? Jsme přece v Africe. Rychle dopíjíme piva, ještě si odskočit na dvorek (doslova) na WC a jdeme. Našeho spěchu využívá pan ožrala a už se sápe po našich nedopitých pivech. Jak je ten borec otravnej, tak se hecnu a svoje pivo poctivě dopiju :-). Čeká nás další hodinu jízdy kolem Albertova jezera do Bulisy, odkud by se mělo jít na motorce dostat přímo do parku. Cestou ještě kupujeme u jezera uzený ryby, protože vyzkoušet se má všechno.
Bulisa klasicky není nic jiné jak křižovatka s pár baráky, obchodem a hospodou. A taky motorkářema, kteří zbystří, jenom co nás vidí vystupovat, protože jsme tučná spolehlivá kořist. První cena za odvoz do Red Chilli kempu je 60k za oba, druhá je 40k, což bereme. Je to sice i tak na místní poměry docela ranec, ale jiná možnost není a v Bulise kempovat nebudeme. Frčíme s větrem o závod, což je bez brýlí docela výzva. První zastávka je na bráně u vstupu do parku, kde už se bude jenom platit a platit. Vstup do parku na 24 hodin je 40$/osoba, plus ještě musíme zaplatit 10k+15k za řidiče a jeho motorku. Navíc se strážný u brány tváří, že vybírání dolarů je největší otrava, kterou si lze představit. Jedeme dál, máme to naštěstí do kempu jenom kousek. Stan za 35 dolarů! Cože? A to ještě nemáme vůbec v parku co dělat, protože každá další zábava je za další dolary navíc. Škoda, že nemáme vlastní stan, právě v těchto místech bychom dost podstatně ušetřili. Ubytko bychom měli, takže teď ještě vyřešit otázku „co budeme zítra dělat“. Následující anabázi snad ani nebudu popisovat, každopádně jsme skončili na variantě, že pojedeme na výlet lodí k vodopádům Murchison falls (30$/osoba), kde zaplatíme dalších 15$/osoba za cestu stezkou k vodopádům a jako třešnička na dortu bude odvoz od vodopádu nazpět do kempu za lidových 50$ výjimečně pro oba. Problémů při organizaci bylo povícero, jednak málo lidí v low season, takže nejely žádné lodě. Potom jsme řešili, jak se dostat nazpět do kempu a v kempu nebylo žádné volné auto. Nakonec si udělal jeden ranger bokovku a přivezl nás. Oběma nám z toho jde hlava kolem, ale už to máme pořešený, tak můžeme jít na večeři. Menu zápaďácké, ceny jakbysmet, ještěže to pivo je relativně levný. Je tu docela dost cizinců, většina anglicky nebo německy hovořící. Nikdo se nedruží, tak si dáváme ještě pivo a jdeme spát.

Murchison falls NP - Uganda

Den pátý – z Murchison falls do Hoima

To si tak spokojeně v noci spíte a najednou slyšíte, že se nějaké zvíře pase vedle stanu. Slyšíte rychlé škubání trávy, takový zvířecí travní vysavač. Tak skrz síťovaná okna ve stanu vykouknete ven a jelikož zrovna krásně svítí měsíc, tak máte to štěstí, že návštěvníka vidíte jako siluetu v protisvětle. Na krávu je to moc malé a na slona zase moc velké, co to je? „Ty vole, on je to hroch!“, hlásí Ivoš. „Kecáš, vážně?“, trochu se divím, abych vzápětí dal za pravdu. Hroch se spokojeně pase pár metrů od našeho stanu. V hlavě si rychle přehrávám informaci, že hroch je nejnebezpečnější zvíře Afriky, nicméně je to býložravec, jak nám i nyní vytrvalým ukusováním trávy dokazuje, takže pokud do něj cestou na záchod nekopneme, jsme v klidu. Ale asi bych ho nechtěl rozespalý v noci potkat. Vím určitě, že bych se lekl o něco více jak on. Později hrocha vystřídalo na pastvě něco menšího a k ránu už byli slyšet jenom ptáci a žáby. Odmyslím-li okolí kemp samotný, který je poněkud mastňácký, tak má okolí tropickou atmosféru. Balíme věci, na snídani dáváme čaj spolu se zbytky ze včerejška (ryba byla dobrá, ale kostí měla nepočítaně) a vyrážíme dolů do přístavu u řeky Victoria Nile, odkud budeme v devět vyrážet na výlet k vodopádům.
Je teprve devět a už to docela pálí. Ivoš je v klidu, ale já se mažu raději nadvakrát. Překvapivě jedeme nakonec pouze ve dvou, není sezóna. Jak to říct a nelhat, prostě za 32 dolarů na osobu tento výlet rozhodně nestál. Sice jsme viděli plno hrochů, nějaké ptactvo, buvoly, a dokonce i krokodýla, ale to mně přijde na hodinku za tolik dolarů prostě málo. Navíc průvodce to evidentně moc nebavilo, takže výlet nijak neprodlužoval a frčeli jsme rovnou k vodopádům, kde si nás plynule přebral další průvodce. Ten má ještě méně namáhavý a náročný úkol, vybere od každého 15 dolarů a půjde s námi po stezce nahoru k vodopádům. Stezka je bezvadně značená, krátká a nenáročná, ovšem bylo to asi místním blbý vybírat vstup jenom za stezku, tak na ni nasadili rangery, aby to vypadalo líp. Původně jsem si myslel, že projížďka bude super a výlet bude nuda, ale bylo to přesně naopak. Výlet k vodopádům byl hodně dobrý a projížďka nuda. Přeje nám počasí, je pěkně modro, nikde ani noha a pořád máme krásné výhledy. Je vedro a velké vlhko, oba vzpomínáme na výstup v podobných podmínkách v Kolumbii, kde jsme stoupali od moře k starému pueblu. Výstup byl zdarma, v mnohem drsnějších podmínkách a taky mnohem lepší. Průvodce nám občas odpoví na dotaz, ale jinak je tu opravdu jenom pro legraci, protože kamkoliv se dá odbočit, tak nás posílá sám, aby mohl v klidu porelaxovat ve stínu. Z nejvyššího bodu stezky, odkud bylo pěkně vidět na celou oblast sestupujeme přímo k samotnému vodopádu, což je úzká soutěska plná vařící se vody. Ne nadarmo se místu říká ďáblův kotel nebo Devil’s cauldron. Kdesi jsem četl, že je to největší valící se masa vody na světě, ale raději si to ještě ověřím. Pro nás to znamená vítanou sprchu, zážitek, ale taky bohužel konec výletu.
Nyní musím zavolat Patrickovi, aby vyrazil a přijel pro nás. Pevně doufám, že padesátidolarová motivace bude dostatečná, protože jinak je tu provoz naprosto nulový. Mám sice simku a můžu volat, ale jaksi není odkud, protože všude je nulový signál. Nezbývá než vyklusat nahoru na vyhlídku a zde zkusit štěstí. Kolem stromu je v podstatě jediné místo, kde se dá chytit signál, což vědí i ostatní nudící se rangeři, kteří zde zevlují. Nemají se kluci špatně, zatímco běžný Uganďan může na chytrý telefon spíše zapomenout, tak tihle si na nic vesele surfují na netu. Já mám ovšem asi na místní signál moc chytrý telefon, protože signál ani po restartu nemám, takže jsem rád, že můžu zavolat z jejich mobilu. Když jde o prachy, tak jsou všichni akční ažaž. Patrick už je na cestě, tak jdeme zpět na parkoviště, ať ho nepromeškáme. Za hodinu jsme zpět v kempu, kde bereme věci a voláme prozměnu Henrymu s boda-boda, protože potřebujeme další odvoz až do Bulisy. Dalších 40 000 šilinků pryč, alespoň tentokrát se neplatí ještě další poplatky za řidiče a motorku. To nás vlastně docela překvapilo, čekali jsme, že se bude i dneska platit. Kde je nervozita a křečové držení při první jízdě? Dávno pryč! Nyní sedíme jak páni, žádné držení, a naopak máváme všude okolo, vykládáme si a pohoda. Podobný pocit z nás má asi i řidič, takže si to šviháme, jako by nás někde ukradl a ujížděl z místa činu. Obzvláště výživné na prašné cestě bez brýlí. Vinou rychlé jízdy jsme v Bulise překvapivě brzo, tudíž můžeme v klidu na jídlo do místní restošky, kde si dáváme místní klasiku: rýže, matoke a fazole nebo ryba. Jak sladké limonády před rok nepiju, tak tady si na Fantě pochutnám jako nikdy. Bulisa je jinak díra s pár barákama, billboardem na mobilní služky a samosebou mnoha obchody s mobily. Nic dalšího tady nejde čekat, tedy kromě matutu dál k jezeru nebo v našem případě do Hoimy. Jen co dojídáme, tak u hospody staví matatu směr Hoima. Říkáme si, že takové štěstí ani mít nemůžeme a taky, že ne. Sedíme vepředu, což se ukazuje jako suverénně nejlepší volba pro africké cestování, protože dopředu se vejdou max tři lidi plus řidič, a to je rozhodně velký komfort. Takže zatím my si vepředu v klidu sedíme, tak vzadu se mačkají a přibírají další a další cestující a náklad. Nejdříve jedeme na benzinku, což v nás vyvolává naděje, že by se dalo už jet, ale kdepak. Pouze vyměníme řidiče za jiného a jedeme nazpět. Další cestující a náklad. A zase na benzinku. Asi jsem nezmínil, že každé auto, které někoho někam veze existuje s permanentně prázdnou nádrží. A teprve až je v dohledu kšeft, tak se jede na benzinku natankovat tak akorát na cestu (ani méně, ani více) a může se vyjet. Ne tak v našem případě, protože se ještě jednou vracíme aneb nákladu nebo lidí není nikdy dost.
Konečně vyrážíme! Do Hoimy je to ale hodně daleko, čeká nás zastávka v naprosté díře (Waly kubya) u Albertova jezera a naše „oblíbená“ křižovatka Biso, kde naštěstí tentokrát jenom krátce zastavujeme a bez střídání auta pokračujeme dál. Vesnice u jezera je opravdu divná, asi čím níže položené místo, tím větší peklo. Koncentrace čumilů a divných lidí je ohromná. Ještě, že nemusíme vystupovat a jedeme dál. V Biso protáhnout a pokračovat po silnici, kterou průvodce charakterizuje jako „very rough“ a je třeba jim dám za pravdu. Docela slušná cesta bez asfaltu se mění na polňačku plnou děr a výmolů. Nechápeme, jak to může auto bez úhony přežít. Nadskakování a silné nepohodlní ovšem vynahrazuje nádherná okolí krajina. Slunce pozdního odpoledne ukazuje políčka plná banánovníků, třtiny nebo bavlny. Idylu utvářejí chaloupky rozeseté halabala po krajině a množství místních a hlavně dětí, kteří se vracejí z odpoledního vyučování. Třešničkou na pomyslném ugandském dortu je píchlá pneumatika (hlavně, že jsem v Biso říkal, že ta pneu je děsivě sjetá) a možnost vyzevlit po krajině a pokecat s ostatními spolucestujícími. Výměna pneu je docela rychlá, protože se ihned angažují i ostatní cestující. My jakožto muzungové se angažujeme vedle u potoka, kde vykládáme s mladou slečnou Lucy, která studuje v Hoimě, kam máme dneska také namířeno. Na 17 teda rozhodně nevypadá, dělá to hlavně asi ten krátký sestřih. Klasicky se kolem nás seběhlo plno dětí, a těm nedělalo problém se s náma vyfotit, přitom kousek vedle děcka při spatření foťáku doslova utíkaly pryč.
Kolem půl sedmé, po 4 hodinách jízdy (necelých 100 km) jsme konečně v Hoimě na bus paku (autobusák) a jdeme hledat nějaké levné bydlení. Je super, že když někam přijedeme a vystoupíme z busu, tak vcelku nikoho nezajímáme. Nikdo se nám nesnaží nic vnutit, vzít nás do svého hotelu nebo nám jakkoliv „pomoct“ (=opruzovat). Prostě vylezeme z matatu, zorientujeme se a někam jdeme. Začíná být tma, ulice jen minimálně osvětlené, takže na žádné dlouhé hledání to nebude, bereme první levný hotel, který jsem našli. Hotel Nsomo je hned vedle bus paku, cena 40 000 šilinků je velice příjemná a hotel v pohodě. Zatím u autobusáku to začít žít, opékají se špízy, kuřata nebo smaží hranolky a placky, tak o ulici vedle, kde hledáme nějakou hospodu, je úplně mrtvo. Chceme si dát celé jídlo, ne jenom špíz a placku. Nakonec jsme skončili v muslimské vývařovně, kde jsme si dali podobnou klasiku jako kdekoliv jinde. Jídelna ale byla moc fajn, čistá a jídlo taky výborné. Beny si dává goat stew a já zase fish stew (stew = maso v omáčce). Zase to byla samá kost, s masem tady v Ugandě už asi končím. Na pití džus a african tea, což je kořeněný čaj v horkém mléce. Chvilku u čaje koukáme na TV, v Kampale jsou stále nějaké drobnější nepokoje. Beztak to bude souviset s tou rvačkou v parlamentu. Dobře jsme se najedli, tak můžeme jít na kutě. Já jdu ještě do „obchoďáku“ pro žiletky, protože na „Krakonoše“ tady opravu nebudu. Zase takovou legraci tady z nás mít nemusí. Náš hotel nám hlídá týpek s kalašnikovem. Docela by mě zajímalo před kým? Před lupičema, teroristama nebo opilcema?

Categories: Uganda 2017

Tags: , , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>