Etiopie

Dost bylo Somalilandu, nazpět do Etiopie!

2. 1. 2010 Berbera –> Hargeisa

Přestože, zde ráno je naprosto mrtvo a tudíž šance, že něco pojede nazpět do Hargeisy je mizivá, tak i přesto pokoušíme štěstí. A přesně dle očekávání je to bez šance, protože jsme u taxíků první a rozhodně to nevypadá, že bychom měli v nejbližší hodině odjet. Hážeme tedy bágly do auta a jdeme vedle do stanu se najíst. Moc výběr nemáme, placky už došly, takže dostáváme dvakrát masovou směs, chlebík a čajíky. Opět všude mraky much, zvyknout si není lehký, chce to být dost trpělivý a tolerantní. Nohy mě pálí jak čert (spáleniny zajímavě zrůžovatěly), střídavě sedíme v autě a postáváme okolo. Lidi čumí a čumí. Sem tam si někdo řekne o peníze. Plno much. Jednou už to vypadá nadějně, ale to jsme pouze udělali kolečko po městě a zase se vrátili na původní místo. Zase čekání. Přichází postarší Kanaďan, co cestuje už tři měsíce po Africe a okradli ho v Addis. Má jenom malou cestovní tašku, jinak nic a pořád na něco nadává a je nějak negativní. Konečně! Je nás plný počet a můžeme vyrazit. Nejdříve samozřejmě pro naftu a potom snad už…ne, jedeme zase nazpět, ale tentokrát na policii. Proč, to nikdo nechápe. Musíme vysednout a jít se ukázat místní policejní generalitě. Sedáme a vůbec netušíme, co bude a nebude. Koukají do víz, potom o něčem mudrují, načež si potřeseme rukou s nejvyšším generalissimem a jsme propuštěni. Kluci se patrně nudili a chtěli se trochu rozptýlit. Tak a teď ještě dofouknout kola a konečně vyrážíme! Sedíme ve druhé řadě ve čtyřech lidech, spáleniny bolí, pohodlí se rozhodně definuje jinak. Jedeme sice novou Toyotou s automatem, bohužel pan řidič je úplný amatér, protože i na rovném úseku jedeme maximálně tak 50 km/h. Nemá cenu se rozčilovat, aspoň to máme jako vyhlídkovou kochací jízdu se zvířátky. Vidíme opičky, surikati, somálské vepříky nebo velbloudy. I když check-pointy otravují život, tak se aspoň máme šanci protáhnout. Nikdo nechce žádný úplatky, ale jinak každýmu stačí něco jiného. Na jednom check-pointu chtějí vidět pasy, na jiném je jim to jedno a jinde zase volají do Berbery, zda o nás skutečně ví. Opět si nás nikde nezapisují, nechápu. Po třech hodinách jsem opět v prašné Hargeise. Jdeme rychle na hotel, kde dostáváme ten samý pokoj se stejně ušmudlaným povlečením jako posledně. Sice bude patrně už zavřeno, ale přesto jdeme zkusit štěstí na Immigration office. Zavřeno, přijďte zítra v sedm. Ach joL. Lucka je nějak bez nálady, asi ji chybí EtiopieJ.  Žádný další extra program na dnešek už nemáme, tak jdeme dolů na net, který je zde mnohem rychlejší jak v Etiopii, a to jsme připojeni přes Djibouti. Jako restauraci na večer volíme Hadhwanaag restaurant, který je bohužel stejně hogo fogo nic jako restaurace, kde jsme byli při příjezdu. Ani velbloudí maso neměli.  Mnohem lepší než tyhle zápaďácky se tvářící restaurace je lepší jít do místňácké jídelny, vaří se levně a dobře. Sice je to kolikrát loterie, kdy člověk ani netuší, co si objednává, ale o to je potom větší legrace.

Pořád nás zde někdo zdraví a ptá se, odkud jsme nebo jak se máme. Je to po čase i docela únavné, nicméně je to nutný brát s úsměvem, jiné volby není, zvláště v případě, že dotyční umí anglicky jen a pouze těchto pár frází. Tím pádem je jich na pořádný pokec málo a musíme si vystačit s klasickou povrchní konverzací. Somálci jsou milí, ale nevím, možná mají respekt z Lucky nebo nejsou prostě na cizince vůbec zvyklí, ale zdají se mně být poměrně uzavření. Celkově potom mám ze Somalilandu trochu smíšené pocity, na jednu je návštěva takovéto země-nezemě fascinující zkušeností, na stranu druhou mám trochu podobný pocit, jako jsem měl třeba v Kambodži – něco je zde divného, hlavně v lidech, kde cítím jakousi apatii a zvláštní pocit pramenící z vykořeněnosti, válečných traumat a evidentní společenské nestability a korupce.

Zase mají v Somalilandu asi nejlepší manga, co jsme kdy jedli a čaj je taky výborný, takže je nám nakonec dobře a těšíme se na další den.

3. 1. 2011 Hargeisa, stále Hargeisa

Spát se moc dobře nedá, protože místní muezíni jsou jedni z nejaktivnějších, které jsem v islámských zemích potkal. Kázání začíná už někdy kolem 04:30 a pokračujete bez přestávky až někdy do rozednění, což je kolem půl sedmé. V tuhle dobu je už v Etiopii hodně živo, zde naopak není na ulici ani živáček.  Na základě této situace je nám trochu divný, že by na úřadě byli už od sedmi, ale přesto jdeme, protože bychom to dneska rádi všechno vyřídili co nejdřív a mohli tak pokračovat nazpět do Etiopie. Jak jsme očekávali, taková byla i realita na místě, takže v sedm nikde kromě nějakého vrátného ani noha, tak jdeme raděj někam na snídani, čekat nemá cenu. Zpátky na hlavní křižovatce nám zvědavost nedá a nakukujeme do stanu, kde to vypadá, že by se mohlo něco dít a mohlo to souviset se snídaní. I když stan je příliš silné slovo, jedná se totiž spíše o jakýsi přístřešek z igelitu a větví, který nějakým zázrakem drží při sobě a vytváří tak iluzi snídaňového úkrytu. „Paní domácí“ vaří čaj a smaží něco na způsob palačinek, které samy o sobě nemají moc chuť, ale taky se nejí samotné. Ocukrují se a polijí čajem a sní. Docela dobré. Dřepíme na protekčních židličkách (ostatní mají holou zem s kobercem), baštíme palačinky a zapíjíme čím jiným než čajem (v místní řeči „šáh“). Super snídaně. Takto posilněni, vyrážíme na opakovanou steč místní byrokratické mašinérie. Opět čekáme a čekáme, i když nyní je to již nadějnější, protože důležití pánové pomalu přijíždějí. Trpělivost se vyplácí a za chvíli jsme konečně pozváni dovnitř na místní Ministerstvo zahraničí respektive Somaliland Civil Inteligence. Nejdříve papír, ve kterém stojí, že budeme žádat o etiopská víza, potom 2x foto, kopie pasu a nakonec veledůležité razítko s neméně důležitým podpisem. Celkem asi půlhodinový proces, který je překvapivě zadarmo. S tímto důležitým papírem, úsměvem na rtech a nezbytným odhodláním dnes dostat víza, vyrážíme směr zastoupení Etiopie v Somalilandu. Ambasáda není daleko a našli bychom to rychle, nebýt naprosto scestných informací od místních, kteří nás posílají každý úplně jinam. Nejdřív jsme si dali slušnou procházku po místní diplomatické čtvrti, abychom se posléze vrátili a zjistili, že ambasáda je hned vedle stánku s „Ethiopean coffee“. První prohlídka, projít křovím, druhá již důkladnější prohlídka, zapsání do knihy a zanechání všech věcí (peníze, foťák apod.) u vchodu, další kontrola skenerem a teprve potom jsme vpuštěni na dvůr ambasády. Kromě nás tu čekají ještě další tři cizinci. Vyplňování je klasicky na africký způsob, mnohem rychleji bychom to vyplnili sami, ale to ne, na to zde máme pracovníka, kterýmu to diktujeme a odevzdáváme dolárky. Výsledkem jsou chyby a překlepy. Sedí tu s náma chlápek, který vypadá přesně jako Morgan Freeman, je celý v černém, prostě Morgan jak vyšitý. Lucka tvrdí, že ne, ale to nevadí, byl to Morgan. Po vyplnění se chvíli nic neděje, než jsme po jednom povoláváni za konzulem pro výsledek. Ještě než jsme vešli dovnitř, tak jsme míjeli dvojku z Jižní Afriky, která nám tvrdí, že je to „such a dick“, že víza budou až zítra a musíme hodně moc tlačit, aby to bylo dneska. Měli pravdu, víza budou až zítra, žádné přemlouvání nepomohloL. Možná chtěl úplatek, nevím. Bohužel i tohle je cestování a nedá se nic dělat. Lucka to chudera nějak neunesla a byly i slzičky – asi se jí tu úplně nelíbí, není zahalená, těší se na Etiopii apod.  Dost možná, že jedině slzy by obměkčily konzula. Aspoň, že je hned vedle stánek s kafem, který nám oběma bleskem spraví náladu. Co dál? Ztratili jsme jeden den, který nám bude ve finále chybět, protože se nám to už krátí. No uvidíme, plánovat, zde moc nejde, zítra prostě dostaneme víza a jede se dál.  Na hotelu vymýšlíme co dál…? Vypadá to na zevlování po městě a návštěvu velbloudího a oslího trhu. Na suvenýry to zde moc není, páč převažuje spotřební zboží z UAE  a Číny a o nějakých pěkných památkách taky nemůže být řeč.  Nebo se můžeme zabavit stejně, jako to dělají místní, u čaje a kátu:-). Než bude čas kátu, tak jdeme na velbloudí trh. Procházka v rušném provozu a prachu není ideální, ale jiné volby není. Čím více jsme od centra, tím více na nás místní čumí, jak kdybychom přiletěli odněkud z Marsu. Sice jsem tomu vůbec nevěřil, ale trh jsme kupodivu nakonec našli. Maximálně barevný trh afrického střihu, nádhera. Jsme bohužel tak obrovskou atrakcí, že nemáme čas pro sebe a na focení, protože náš neustále pronásleduje početný dva čumilů, kteří spolehlivě zničí fotku a zážitek z barevného afrického trhu. Asi zde na bělochy tak nejsou moc zvyklý. Děláme pár fotek a pryč ven z trhu se někam najít. Volíme místní žrádelnu, kde si objednáváme nevíme-moc-co a vyklubal se z toho velbloud s rýží.  Masa tam moc není, je to samý obírání, což se mi moc nelíbí, ale Lucka si libuje a okusuje kosti až na morek. Na zapití se servíruje džus z limetek, který je naprosto famózní. Je to prostě úplně něco jinýho jíst takhle s místníma, v jejich prostředí a ne v předražených restauracích bez atmosféry. Kupodivu cena je stejná, možná ještě vyšší – 30 000 šilinků. Co už, nenaděláme s tím nic, i když si myslím, že nás obrali. Zpátky do města nás bere chlápek z imigračního, za což jsme docela rádi, protože ta procházka není úplně příjemná. Máme tak více času na čajování a kátování, sedáme tedy ke stolku venku a při čaji pozorujeme okolí. Velice vtipné je sledovat třeba pouliční směnárny. Chlapík s vizáží agenta státní bezpečnosti v baloňáku a v tmavých brýlích přichází k jednomu ze směnárenských stánků. Evidentně se všema dobře zná, chvíli klají a výměna může začít. Těžko odhadovat kolik dolarů mění, ale odchází rozhodně s miliony šilinků. Ty nemůže unést naráz, takže to nosí po částech v obřích balících přes ulici někam do auta. Prostě akce jako z nějakého špionážního filmu. Další legrací se je kát, který se prodává všude a v jakoukoliv denní dobu. Hlavní nákupní špička nastává někdy kolem druhé hodiny odpoledne, kdy se patrně naváží čerstvý kát. Vypadá to jako na obrovském kátovém tržišti, prodejci nahlas vychvalují svoje zboží a snaží se prodat, co to jde, včetně boháčů, kteří nakupují přímo z auta. Jak se zdá kátuje snad celá země, ale na rozdíl od Jemenu tady lidi nevypadají tak sjetě. Nedá mi to a kupuju taky za 6000 šilinků jeden svazek z nedalekého stánku. A zase jsem atrakce číslo jedna, jenom co začnu nenuceně okusovat větvičky kátu, tak se místní můžou zvědavostí zbláznit. Raděj si nechávám zbytek lupení na pokoj, zase takovou show zde dělat nehodlám. Na večeři máme v místní jídelně špagety se zeleninovou směsí. Ještě pár čajíků, obhlídka trhu a nákup jediného existujícího suvenýru – pásku Somaliland a na hotel se pěkně zkátovatJ). Je to asi podobně jako u nás s pivem, kát je prostě sociální záležitost, protože samotného mě kátování moc nebaví a časem se omrzí. Nemluvě o tom, že chuť přes veškerou snahu není nic extra. Účinky nejsou nijak výrazný, ale i tak stačí na to, abych dostal od Lucky kotel ve hře jméno-město-jméno. Raděj jdu spát, zítra nás čekají víza a snad už konečně cesta dál.

4. 1. 2011 Hargeisa –> Wajaale –> Jijiga –> Harar -> Addis

Dneska jak oba dva pevně doufáme, zatočíme konečně s etiopsko-somalilandským úředním šimlem a odfičíme nazpět do Etiopie. Pakliže tedy vše klapne, tak nás čeká série přesunů a přestupů, která skončí těžko říct kde. Opět se moc spát nedá, místní Imámové se opět nadmíru snaží. Už se taky těším do Etiopie, sice má Hargeisa jistý šarm a kouzlo, nicméně jinak mi nijak zvlášť k srdci nepřirostla. Na osmou klušeme opět na ambasádu, nicméně je jasný, že v 8:01 zde nikdo nebude, tak v klidu sedáme na čajík a obloženou housku v půli cesty a na kafe v cíli naší cesty. I nějakou čtvrt hodinku po osmé nepanuje kolem ambasády žádná aktivita, ale nedá se nic dělat, času moc nemáme, takže to musíme jít nějak probudit. První hlídač se tváří divně a gestikuluje, že je zavřeno. Kašlu na něj, nechávám věci u Lucky a jdu dál k ambasádě, kde je stejné mrtvo jako jinde.  Teprve až u brány mně někdo věnuje pozornost a hned mě pakuje do bezpečné vzdálenosti. Snad jsem tímto na sebe upozornil dostatečně a nyní se věci už nějak pohnout kupředu. Chvíli ještě čekáme, mezitím přichází Angličan co tu je za byznysem a za už nás volají! Dostáváme pasy a v nich vytoužená víza! Huráá!:-) Rychlokrokem kvapíme na hotel, bereme věci a jdeme tušeným směrem k stanovišti sdílených taxi do Wajaale. Dle průvodce je to 1,4 km, ve skutečnosti je to možná půlka, zvlášť když nás dobří lidé berou autem, takže nemusíme dusat do kopce. U taxíků vládne naprostý chaos, kterýmu rozumí evidentně jenom místní, a my se chtě nechtě musíme podřídit. Jsme usazeni do taxi s korbou, což jak si hned uvědomujeme, není moc dobré, protože budeme čekat, až se naplní i korba, kam se přirozeně může namačkat dost hodně lidí. Je to rozdíl oproti vnitřku, kde už víme, jaký je počet osob, který se považuje za hodný odjezdu. Jako obvykle je kolem potuluje plno „opruzů“, jejichž jedinou starostí je se dotazovat cizince na blbosti a říkat co může nebo nemůže. A jelikož nevidím jediný důvod, proč bych si okolí vyfotit nemohl, tak fotím, ať si kecají jak kecají. Pravdou je, že když sedíme v autě, tak je dobrý mít zavřený dveře a okýnko, protože jinak nabídky na koupi čehokoliv neberou konce a jsou i tací, kteří by si rádi aspoň sáhnuli (hlavně na Lucku, ale kupodivu i na mě). Dvě hodinky posedávání uplynou jako voda, když se zdá, že už bychom mohli pomalu odjet. Chyba, auto se sice pohnulo o padesát metrů jinam, ale jenom proto, abychom nabrali další lidi a zase čekali. Nové přírůstky na korbě. Zase popojedeme. Řidič se svými poskoky (nadháněči), kterých je nečekaně hodně, si rozdělují peníze, ale moc jim to nejde. Mají v tom chudáci zmatky. Že už bychom odjeli? Ale kdepak, ještě benzín, jedno vítězné kolečko a vyrážíme. Náš řidič jede rychle a ještě k tomu se umí vyhýbat dírám na silnici, ideálka! Za dvě hodiny jsme na hranicích ve Wajaale. Zajímavý je, že skoro celou cestu v asfalt, který naprosto končí asi 20 km před hranicemi a dál pokračuje cosi jako vyježděné koleje v poušti. Jelikož Wajaale vypadá trochu jako bývalý utečenecký tábor, tak si myslím, že hranice se kdysi měnily a ze zapadlé díry Wajaale se rázem stal hraniční bod, ale bez silnice, kterou dodnes nikdo nepostavil. Výstupní razítko u Somálců, přechod smetištěm nikoho k Etiopanům, kde dostáváme další razítko a honem na bus. Batohy putují za 10 birrů na střechu, místa značíme šátky a jdeme pro vodu a konečně taky na džusík. Kvůli tomu bych snad i vyhlásil válku, tohle pití nám oběma hodně chybělo!:-). Jenom co se pracně všichni naskládáme do busu, tak ujedeme tak dvě stě metrů, kde je policejní kontrola a my musíme z busu ven. Hold, africká logika. Nicméně i těch pár metrů stačilo na to, aby si cestující rozdělili pašované zboží nebo paš všemožně poschovávali. Legrace to pozorovat, jak se snaží být nenápadní, na druhou stranu kontrola je tak laxní, že provézt cokoliv nemůže být žádný problém. Po dalším cca kilometru zastavujeme a zpoza keře vybíhá několik chlapíků, kteří nosí pytle ulité pytle cementu na střechu busu. Docela si chlapci mákliJ. V Jijiga přestupujeme na bus do Hararu, i když jsme mohli rovnou nastoupit na minibus do Addis, pozděL. Blbý je to, že v Hararu budeme až někdy kolem osmé a to budou asi všechny busy už pryč. Okouzlují je jízda při západu Slunce….nemá to prostě chybu. Dle očekávání jsme v Hararu až za tmy, takže co teď? Je tu minibus do Addis, kde už je hodně plno, a kterým by se dalo jet. Nebo zůstat a jet ráno? Klidněji i bezpečněji, ale zase ztratíme den. Máme toho oba za dnešek už docela dost, tak docela váháme, protože mačkat se po celodenním cestování někde vzadu v minibuse, se nám vážně nechce. Už si skoro beteme batohy a jdeme kdyč, když nám uvolňují místa vepředu, čímž nás nakonec přemluví a my hladoví vyrážíme směr hlavní město. Naštěstí děláme ještě pauzu u kanceláře společnosti, tak si můžeme aspoň v klidu skočit na záchod a koupit něco k snědku – chleba, sušenky a voda.

Categories: Etiopie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>