Etiopie

Etiopský deník – královský Gonder a výlet do Etiopie končí…

8.1 2011 Bahir Dar –> Gonder

Sice nemáme moc kam spěchat, ale i tak vstáváme po šesté, balíme věci a jdeme na autobusák. V Bahir Dar už není co dělat, ovšem dny naší dovolené se krátí, takže honem do Gonderu. Konrád má namířeno do Gonderu taky, leč nebere ohled na naše rady a objednal si odvoz od místního manažera, který to s ním zajisté myslí „dobře“. Tipuju, že bude v Gonderu mnohem později jak my a ještě za mnohem víc peněz. Na busáku je v tuto ranní hodinu milión drbanů, kteří bez přestání otravují s busy a nabídkami všeho možného, až jde hlava kolem, naštěstí alespoň v kavárně nám trochu dají pokoj. I když výjimka se najde, ti odvážnější a podnikavější nám podstrkávají letáky i během jídla. Jsme hold potenciální kořist a výdělek a s tím taky musíme operovat. I když vím, že cena má být 55 birrů a chlapík po nás chce birrů 65, tak stejně nakonec podléhám a platím. Chvíli se sice hádám, že peníze mu nedám a platím jenom řidiči, až nakonec stejně vyměkávám. Jak se dalo čekat, tak cena je samozřejmě 55 birrů, ale někde se prostě těm nadháněčům vyhnout nelze. Za 3,5 hodiny jsem ve výšce 2220 m.n.m v královském městě Gonder. Z busáku jdeme přímo do všemi vychvalovaného Belegez pensionu. Hmm, cena 150 birrů by mohla odpovídat něčemu malinko lepšímu, ale není to zde špatný. Hlavně je zde teplá voda, což se po čase docela hodí a potěší. Penzion je ve stylu „dvůr a pokojíky kolem“, což je úplně nejlepší, protože člověk se tak může velmi lehce seznámit s ostatníma. Po ubytování jdeme do města, nejdříve obhlídka, okouknutí suvenýrů a potom máme v plánu královský hrad. Přece jenom je znát, že už jsme relativně vysoko, protože je zde takové svěží teplo. Pro nás je stále na krátký rukáv, pro místní ovšem na zimní bundu a čepici. Z venku nevypadá hrad nijak extra lákavě, zvlášť když vezmu v potaz cenu, která od minulého roku vzrostla o 100 procent na rovných 100 birrů, což je poměrně hodně i na evropské poměry. Aspoň, že Lucka uhrála slevu na prošlý ISIC, takže platila jenom 75 birr. Je to evidentní reakce na „turisty“ v Toyotách, kteří rozhazují peníze ve velkém a v logice místního uvažování proto není divu, že se vše takhle skokově zdražuje. Dáš-li stovku za jakoukoliv blbost, tak zajisté dáš i kilo za vstupné, zvlášť když je v UNESCO a na to my Evropané rádi slyšíme.

[sthumbs=869|863|873,160,3,y,center,]

Máme docela štěstí, jednak je pěkně a potom zde kromě několika návštěvníků je honosná svatba, která tomu všemu dává pěknou atmosféru a je co fotit. Jedná se sice o slavnostní událost, kdy jsou všichni oblečeni v bílém a zase to není žádná pompézní událost, jak je někdy u nás, ale spíše takové tiché až komorní „setkání“. Slavnostní průvod dotváří hrající a zpívající ministranti v bílém. Pokud se někdy budu ženit, tak asi v Etiopii:-D. Areál je překvapivě docela rozsáhlý, bohužel většinu staveb lze obdivovat jenom zvenku, kromě hlavního paláce se dovnitř jít nedá. Nicméně to nakonec snad i za to kilo stálo. Jdeme na jídlo a do banky vyměnit zase nějaký peníze, protože tady na severu penízky nějak rychleji utíkají. Z prosté výměny se stal poměrně složitý byrokratický proces, protože nejdříve u jednoho okýnka dostaneme papírek s důležitým ředitelovým podpisem a teprve posléze u druhého (výdejního) okýnka (snad i) peníze. Potíž je v tom, že u okýnka je už chumel domorodců a nám se chce vše, jen ne tu tvrdnout několik hodin, než si místní vyřídí penízky od Western Union. I když to není pěkné, tak zkouším využít toho, že jsem „faranji“, usmát se a předběhnout ostatní…daří se.J V hospodě máme zase trable jiného stylu, i když si objednáme a máme pocit, že jsme si objednali „něco“, tak výsledkem je „nic“, respektive pivo, které jsme stejně zpočátku ani nechtěli. Jídlo prostě nikde. Nezbývá než jít k číšníkovi, vyloženě ukázat na jídlo a snad už pochopil. To co jsme celou dobu odkládali a do čeho se ani jednomu z nás moc nechtělo, je zde. Suvenýry. Doposud nebylo kde je kupovat nebo jsme se s tím nechtěli tahat, nicméně nyní už musíme. Čím více je člověk v turistické oblasti, tím je to větší boj. Buď je vše drahý, nebo se jedná o příšerný kýče nebo prostě nikde nic použitelnýho nemají. Zde tzv. dust collectors kupodivu mají, takže pár věcí, které se snad budou hodit, kupujeme. Jinak jsme už naprosto podlehli lenošivému tempu cestování a nicnedělání spolu s popíjením ovocných džusů a káviček.  Pohoda vládne světem. Večer jde Lucka spát, já sedím na verandě a kecám s párem z Německa, který procestoval půlku Afriky a pozděj i s naším starým známým Konrádem.  Německá dvojka velmi doporučuje Ugandu a Rwandu, hodně to vychvalují, tak to možná pojedu prověřitJ. Němci jsou někam na koncert, takže jdeme na jídlo jenom s Konradem, který nám doporučuje restauraci nedaleko, kde by měli dělat nějaké lokální masové specialitky. A taky že ano, ale asi to není úplně to, co jsme čekali a chtěli jíst. De facto jsme dostali zbytky – prostě kosti a semtam nějaké maso nebo co jako maso vypadalo…brrr. Asi největší hnus co jsme za měsíc v Etiopii jedli. Tibs, které jsou normálně v pohodě, byly to samý. A to za to celé chtěl 105 birrů! Této částce jsme se ovšem všichni zvesela zasmáli a požádali, ať nám přinesou účet. Ze 105 birrů bylo naráz jenom birrů 80, které byly rozepsané na kousku papíru, jenž byl vytržený někde ze zápisníku. K smíchu nebo k pláči, nevím, i tak nás obrali, ale co už. Jdeme na čaj a spát.

9. 1. 2011 Gonder-> Bahir Dar

Lenošivé vstávání, následuje jedno z posledních balení věcí, odhlášení z hotelu a klidným krokem do jedné z místních snídaňových kaváren. Metodou „chci támhle to, co ten pán“ si dáváme vajíčka s jogurtem. Jako vždy uvařené naprosto bez soli, což bude asi úmysl, páč host si potom vše můře dochutit libovolně dle chuti. Docela dobré, zato sambuz (šáteček plněný zeleninovou směsí) byl na vylámání zubů. Celé to završuje několikero čajů a jdeme si po svých. Předtím jsme přirozeně ještě zaplatili cca 30 birrů. Ještě než pojedeme nazpět do Bahir Daru, máme v plánu se jít podívat Haile Berhan Selassie Church, což je kostelík, který nám doporučil německý pár. Je sice neděle a teoreticky by mělo být všude zavřeno, ale není tomu tak, zavřeno mají banky a obchody mají otevřené patrně dle nálady obchodníků. Celý areál je poměrně rozsáhlý, samotný kostel je obehnaný hradbami s 12ti věžičkami, které mají symbolizovat 12 apoštolů. Uvnitř (po zaplacení 50 birr) vládne nečekaně naprosto klidná a pohodová atmosféra. Je to dáno jednak stínem z vysokých stromů a potom i počtem návštěvníků, kterých je pomálu. Sem tam se někdo z místních modlí a ani turisté, zde prakticky nejsou, za což jsme docela oba rádi.

[sthumbs=882|884|875,160,3,y,center,]

Kostel je zčásti otevřený, což je v místních poměrech poměrně nečekané, protože všechny dosavadní kostely byly vždy zavřený a věřící se modlili venku nebo dokonce až za plotem kostelního areálu. Vevnitř jsou nádherné nástěnné malby a po stranách různé církevní předměty ve vitrínách. Vše nadšeně komentuje a fotí skupina Italů, kteří když vidí, jak využívám podstavec jako stativ, tak jim to konečně secvakne a hned mě následují:-D. Cestou nazpět do centra se stavujeme v příjemné kavárně pod stromy, kde si dáváme takovou přemýšlecí a psací pauzu. Když má člověk moc času, tak o to více přemýšlí, na což je Afrika více než ideální. Aby se nám lépe psalo a přemýšlelo, tak si dáváme klasicky džusíky a macchiato. Cizinců je zde přece jenom docela dost, centrum je malé, takže se dá krásně seznámit a najít tak třeba parťáka na trek do Simien mountains. Na ten my už bohužel nemáme čas, tak snad příště. Místo treku jdeme pěkně na hotel si vyzvednout batohy a na bus zpátky do Bahir Dar. Ani nemusíme na autobusák, protože cestou naskakujeme do busu, který zrovna jede kolem. Je to docela fajn vědět co a jak, nestresovat se a v klidu si naskočit do busu. Jak se dalo čekat, tak cena je 55 birrů, prostě klasický rip-off na cestě sem, ale s tím se někdy nedá nic dělat. Sedíme vzadu a je dost vedroL.  Máme docela úspěšného nadháněče, takže pořád zastavujeme a nabíráme nový lidi, až je nás vzadu celkem 23, což je jednoznačně nás cestovní rekord (!!). Jedeme tím pádem o něco dýl, jak při cestě sem, ale nevadí nám to, protože není kam spěchat. V Bahir Dar jdeme do stejného hotelu jako posledně a potom hned na nákupy! Máme v úmyslu nakoupit kafe, čaje, trička a dát si na závěr nějakou dobrou večeři. Vše se daří relativně rychle a v pohodě, až na večeři, kterou musíme vynechat. Důvodem je, že jsme si zašli na „svačinku“ na sendvič, z kterého se vyklubala naprosto obří porce, která nás tak zasytila, že jsme potom sotva došli nazpět na pokoj. Porce jsou v Etiopii většinou tak obrovské, že v pohodě stačí pro dva. Tímto stylem jsme se stravovali celou dobu, vždy jedno jídlo pro dva a najednou na konci výletu na tohle pravidlo zapomeneme a takovéto jsou následky. Nakonec už zvládáme jenom Internet a jít spát, protože vstávačka je stanovena na 04:00, kdy by se pro nás měl stav minibus směr Addis. Výlet se pomalu chýlí ke konci…

10 – 11. 1. 2011 Bahir Dar –> Addis > Sanaa -> Frankfurt –> Praha

Ač v Africe nikdo nikdy nic neřeší a vše plyne v pohodě a v klidu, žádný spěch, tak výjimky se najdou. Jednou z nich je třeba cesta ranním minibusem do Addis, uvedenou čtvrtou hodinu ranní bereme hodně s nadhledem a spíše máme za to, že zbytečně spěchají a je nám jasný, že nakonec vyjedeme někdy kolem šesté nejdřív. Ale jaké překvapení, když nás budí vrátný už ve 03:15 s tím, že minibus za chvilku přijede. Sotva se vzbudíme a opláchneme si obličej, tak tu skutečně minibus je.  Nadháněč nás ještě popohání, jako kdybychom byli na nějakých závodech Bahir Dar – Addis. Postupně vyzvedáváme jednotlivé cestující po celém městě, abychom ve finále, když už jsme skoro plní zakotvili u autobusáku a zaplatili. Místní platí 160 birrů, my jako dvě cestovatelské lamy 210L.  Ona záloha, kterou jsme dávali týpkovi, když jsme si rezervovali místa, byla vlastně jeho výplata. Chybami se člověk učí, i když mám obavu, že na místní chytrolíny budeme vždy krátcí. Ale zase máme dobrý spoj, budeme v Addis najisto v čas a za to se musí taky zaplatit. Šviháme to výrazněji rychlej, než autobuse, takže jsme v Addis někdy po poledni. Máme tím pádem docela dost času na poslední etiopský „zevling“, poslední kávu a avokádový džusík. Jelikož se nám včera konečně podařilo koupit pohledy, tak je dneska z hlavní pošty posíláme. Do centra si to dáváme procházkou, což nebyl úplně ten nejlepší nápad, ale zase jsme odměněni pěknou venkovní kavárnou pod stromy, kde trávíme zbytek odpoledne při čajích a závěrečném jídle. Tak dlouho relaxujeme, až to máme na letadlo jenom taktak, zvláště když si nejsem jist, kdy vlastně letíme. A ani moc nevím, jak se na to letiště dostaneme, nicméně už to nějak neřešíme, v nejhorším si vezmeme taxi. Ovšem ani na to ve finále nemáme peníze, protože jsme se v hospodě nějak rozšoupli, takže nám nezbývá nic jiného než jet pěkně dodávkou. Zase to má i své plus, poslední pořádný etiopský chaos a zmatek, kdy se na Meskalu sjíždějí desítky minibusů, mezi nima kopa lidí a my nevím kam nastoupit. Nakonec berem za pár birrů jeden minibusek na konec Bole road a odtud za birr druhým minibuskem až na letiště. Jelikož jsem se v čase odletu spletl asi o hodinu, tak jdeme vlastně akorát, i když ani později by to patrně nebyl problém, protože někteří cestující přišli k gate až skoro v čas odletu a nikdo to nějak extra neřešil. Hold, nejsme v Evropě. U odbavení ihned rozpoznáváme pravý jemenský zmatek, kdy nás nejdříve nemůžou najít v systému, potom když nás konečně najdou, tak prozměnu nejde vytisknout palubní lístek apod.  Zase jsme zbytečně spěchali, páč stejně ještě dlouho čekáme, než nás pustí do letadla, takže je to jedno. Měli jsme v plánu utratit poslední birry na letišti, ovšem desetinásobné ceny oproti standardu nás rychle vyvedly z omylu. Další zmatky na sebe patrně nenechají dlouho čekat, páč přistáváme v Sanaa  a po minulé zkušenosti, zase čekáme nějakou kulisárnu. A nespletli jsme se. Na transitu za námi přišli s tím, že nemáme rezervaci na následný let do Frankfurtu, a že nás dají na waiting list. Na to samozřejmě nepřistupujeme, tak se chvíli dohadujeme, až nám úředník slibuje, že s tím něco udělá, a že se máme zatím posadit. Všichni naši spolucestující jsou už dávno pryč a my opět dřepíme v transitu. Lucka si zapaluje cigáro a ani mě už to zde moc nebaví. Nemyslím si, že by se to nějak nevyřešilo, ale byla by to blbá náhoda, kdyby bylo letadlo plné, a my jsme tu museli zase trčet další den nebo dva. Asi po půlhodině pro nás konečně někdo přichází a vede nás zadním vchodem do hlavní haly, kde dostáváme pasy a můžeme si oddechnout. Zbylé jemenské penízky utrácíme za kafe a jdeme do fronty na další letadlo. Zase čekáme. Letadlo je opravdu naprosto plný, takže jsme měli patrně i docela štěstí. Kromě počátečních zmatků s místama k sezení a přesazování, tak abychom seděli spolu, se už ani nic zajímavého nestalo. Prostě klasická cesta zpět. Ve Frankfurtu na sebe navlíkáme vše, co jde, mrzneme a čekáme na ICE vlak směr Norimberk, kde budeme přestupovat DB Bus. Zima, šedo, deprese. Čím blíž k ČR, tím větší. Téměř po měsíci jsme doma. Že bychom z toho měli radost, to se nedá ani moc říct, zítra do práce. Konec výletu.

Mohu-li hodnotit celý měsíc v Africe a očekávání, potažmo pocity, které jsem měl, než jsme se do Afriky vydali, tak musím říct, že očekávání byla jednoznačně naplněna do míry více než vrchovaté. Čekal jsem nějaké obtíže, nudu, divné lidi, drahotu a nedostatek komfortu a výsledkem byl naprostý opak. Tím je naprosto fascinující zkušenost z jedné z nejchudších zemí světa, která si vždy dokázala udržet svůj prapor nezávislosti a dnes nabízí široké spektrum zážitků a zkušeností, a to především na jihu při setkání s domorodými kmeny, které žijí tak odlišným stylem životě a v takové relativní bídě, až to člověk nutí k zamyšlení a k plno otázkám, které se týkají jeho vlastního žití a bytí. Nedostatek toho základního, především vody a některých potravin nedělá z lidí zachmuřené bytosti, které jsou vidět u nás, ale právě naopak, positivní nálada a úsměv vládně všude a prostupuje celou zemí. Je to strašně nakažlivé, stejně jako se vykašlat na čas a žít bez neustálého stresu a strachu, že něco promeškám nebo, že budu někde pozdě. Ještě více než Etiopie byla návštěva Somalilandu plná očekávání. Exotická země s minimem turistů, kterou kromě Etiopie nikdo doposud neuznal. Zvláštní zkušenost, těžko přenositelná, protože Somaliland je tak barevný a zastavený v čase (a přitom výrazně vyspělejší jak sousední Etiopie), až je naprosto neuchopitelný a obtížně zařaditelný.

Jak bude možnost a peníze, tak asi opět do Afriky. Cestování zde není úplně jednoduché, ale zážitky a atmosféra vše přebíjí.

Categories: Etiopie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>