Etiopie

Etiopský deník – Na sever do Bahir Dar

5. 1. 2011 na cestě do Addis –> Bahir Dar

Tahle noc byla mnohem bezesnější, než jsme si oba dokázali vůbec na začátku představit. Že pojedeme rychle, s tím se počítá, zvláště když aut moc není a silnice je rovná a kvalitní, ale že to budeme na rovinkách kalit hodně přes 100 km/h, do zatáček najíždět ve stejné rychlosti a stylem brzda-plny je překonávat, to jsme nečekali. Stejně tak bujaré předjížděcí manévry s ostatníma minibusama, přejíždění v zatáčce, kde není vůbec nic vidět apod.  Zkátovaní řidiči se hecují a předjíždějí, kde jenom to jde. Mno, člověk si zvykne a únava ho zmůže, i když asi dvakrát jsme se s Luckou už neudrželi a nějak to hlasitě okomentovali, načež to řidiči a jeho pomocníkovi přece jenom docvaklo, že převážejí cenný „faranji“ náklad a trochu zpomalili. Nejdříve to vypadalo, že do Addis přijedeme snad ve 02:00, ovšem po sérii naprosto nesmyslných policejních kontrol (všichni musí vystoupit, nicmoc neprohlíží a zase se jede) a zastávce na jídlo, přijíždíme nakonec do Addis ve 04:30. Prakticky beze spánku přijíždíme kamsi do zástavby, kde je konečná. Pusto a prázdno. Jediným vodítkem je nám, že máme pocit, že jsme blízko Mercata a snad tím pádem musí být i autobusák nedaleko. Je docela zima a my nevíme kam jít a co dělat. S nějakým lidma jdeme bludištěm uliček k Terra autobus station. Docela slušně to zde žije, ovšem my chceme jet se společností Salem bus, takže si bereme sdílené taxi k le gare (vlakové nádraží), kde má Salem bus svůj vlastní autobusák. Vypadá to dobře, jenom škoda, že je dávno vyprodáno. Takže nazpět, zase taxi a hledání busu na divném mega chaotickém autobusáku. K busům nás pustit nechtějí, prý jenom s lístkem! Ale ten nemáme, tak běžte k bráně číslo 5, kde se prodávají. OK. Milión lidí a stejně tak přepážek. Chaos v ranní ještě zešeřelé Addis. Nikdo moc neví, kde se lístky prodávají a už vůbec nikdo neví, kdy pokladny otevřou. Prostě někdy otevřou. Čekáme, kecám s místňákama, z kterých se marně snažím vydolovat nějaké info. Když už to vypadá, že by se mohlo něco dít, tak mi jiný místňák tvrdí, že lístky se prodávají jenom na zítra, a že dneska máme smůlu. To už je na mě trochu moc, tady to nemá cenu! Jdeme ven, pryč a něco sníst a nějak to dál rozmyslet. Nezdá se mi, že by žádný bus nejel anebo, že by nejel aspoň nějaký minibus. Voláme proto do jakýchsi společností, které se zabývají dopravou, ale celkem bez výsledku. Kašlem na to, jdeme jíst. Čajíky, chlebíky a jako hlavní jídlo se podává injera s injerou. Máme takový hlad, že nám to i chutná. Po snídani sedíme na rohu, koukáme na desítky valících se busů a inhalujeme jejich čmoud. Bezva. Autobus nebo cokoliv směr sever zatím nikde. Až jeden z nich zabočuje do boční uličky, kdy se ihned strhne mela přerůstající v úprk a následnou tlačenici, protože tento bus jede do Bahir Dar! I přes ostré lokty a snahu na nás zbyla klasicky pouze místa v poslední řadě. Sice budeme asi hodně cestou nadskakovat, ale co už, jsme rádi, že vůbec sedíme a snad i časem odjedeme. Na místní poměry vyrážíme nečekaně brzy, bohužel naše radost nemá příliš dlouhého trvání, protože po pár metrech stavíme a čekáme, aniž víme na co nebo proč. Zajímavá je poměrně ostrá hádka většiny cestujících s posádkou, čemuž ovšem vůbec nerozumíme, protože tu nikdo neumí ani slovo anglicky. Je to divné. I když zase až tak ne, když se dozvíme, že po nás chtějí za cestu do Bahir Dar neskutečných 250 birr! Jelikož stejnou částku platí i ostatní, tak taky platíme. Je to docela drsný, ale co naděláme. Cesta bude dlouháááááááááá…hoooodně dlouhá, což je nám jasné hned jak vyjedeme, neboť rychlost našeho busu může směle soupeřit tak leda s koňským povozem, a to ani zde by nebylo vítězství jednoznačné a přesvědčivé. Tím pádem my vzadu aspoň tak strašně netrpíme a jedeme prozatím bez výraznějších výskoků a natlučených hlav. Aspoň máme plno času se kochat nádhernou etiopskou krajinou a dalekými výhledy. Naprosto bezkonkurenční je ovšem údolí Modrého Nilu (jeden z pramenů Nilu), které znamená nejdřív poměrně děsivé a klikaté klesání až k samotné řece, následně přejezd moderního mostu a strmé a velmi pomalé stoupání. Těch několik kilometrů jedeme snad 1,5hodiny, ale stojí to za to. Zastávka na oběd je příjemné zpestření, jinak ale cesta probíhá poměrně nudné a monotónně. Lucce není moc dobře a asi docela dost trpí, krom toho je taky dost unavená, ale naštěstí Ibalginy zabírají, takže nemusíme vystupovat někde napůl cesty a do Bahir Daru nakonec po nějakých 13 až 14 hodinách nakonec přijíždíme. Je kolem půl jedenácté, oba jsme hladoví a špinaví, nicméně happy, že jsme konečně v cíli. Bereme první hotel, který je po ruce, bez ohledu jak to zde vypadá a kolik to stojí. Lucka odpadá téměř okamžitě, u mě dočasně vítězí hlad, takže jdu dolů do hospody na injeru s rybkou v rajčatové omáčce a pivko. Dobré zakončení náročného skoro 36ti hodinového přesunu. Kecám při jídle s jedním ze spolucestujících, který mi vysvětluje mimo jiné důvod, proč byl náš bus tak drahý. Byl totiž ilegální a to z důvodu etiopských vánoc, kdy bylo všechno dávno dopředu vyprodané. Hold, vánoční byznys kvete všude.

6. 1. 2011 Bahir Dar

Jedna noc v nicmoc kobce ve společnosti komárů a výstavního švába nám celkem stačí, takže se jdeme hned z rána podívat po něčem lepším, protože prozatím to vypadá, že zde před závěrečným výletem do Gonderu a cestou do Addis, uděláme delší relaxační pauzu. Město po ránu vypadá docela zajímavě, svěže a pohodově, takže uvidíme co dál, každopádně nejdřív jdeme na snídani. Dáváme klasiku – vajíčka, kafe a čaj a koláč na závěr. Důvodů k omezování sebe sama moc nemáme, zvláště když bohatýrská snídaně stojí bratru kolem 15 korun. Z Lonely Planet máme vytipovaný Bahir Dar Hotel, tak se tam jdeme podívat, jak to tam vypadá a hnedle si to rezervujeme. Pokoj s koupelnou stojí 80 birrů a je zde i relativně čisto, takže není co řešit už kvůli tomu, že pokoje jsou uspořádány kolem dvora, což je velice příjemný. Už s věcma chceme jet do našeho nového působiště drožkou, jenom tak pro info se ptáme na cenu a odpověď nás docela překvapuje:“10-15 birr“. Vzhledem k vzdálenosti bych čekal cenu tak nanejvýš třetinovou, hold je vidět, že už nejsme na jihu, ale na turistickém severu. Kašleme na drožkaře a jdeme pěšky, máme to asi 5 minut a vlastně není důvod proč lenošit. Lucka jde dospat, já pro změnu dopsat deníček, v kterém mám docela skluz. Není to žádná legrace si takhle cestovat a ještě k tomu psát deníčekJ. Ještě, že máme všude místní hotelové manažery, samozvané průvodce a podobné přisluhovače! Co bych si počal bez naprosto nejlepší nabídky výletů a jejich skvělých cen?:-)) Netrvá dlouho a přisedá si ke mně místní přeborník a hned se tasí s nabídkou výletu na lodičce ke klášterům za 125 birr/osoba. Vymlouvám se na Lucku, že spí a bez ní nemůžu dělat žádná rozhodnutí, ale stejně mu to nedá a stále do mě klavíruje. Patrně to vezmeme, ale jenom tak na fleku mu to rozhodně neodkývu. Není tu totiž zase tak moc dělat a výlet po jezeře je jednou z hlavních atrakcí. Kolem poledne vyrážíme na procházku do nedaleké vesnice (1-2 km), kde by se měly vyrábět tradičně loď z papyrusu zvané „tankwa“.

[sthumbs=850|837|856,160,3,y,center,]

Nejdříve jdeme kolem jezera, kde vládne klasická jezerní pohoda, sem tam se někdo z místních koupe nebo si pere šaty (případně obojí), v parku posedávají studenti z nedaleké univerzity nebo lidé jenom tak korzují. Jezero Tana je samo o sobě obrovské (3100 km2), ovšem zdá se, že na koupání to moc nebude. Jak naivní byla naše představa o vesnici, kde se vyrábějí lodě z papyrusu! Jednak máme pocit, že jsme ještě pořád ve městě a potom ty lidi kolem! Klasicky se k nám připojil nechtěný průvodce, kterého se nedaří moc setřást a ten nás vede kamsi mezi domky, kde po nás hned chtějí peníze a vůbec jsou divní. Takže se otáčíme a jdeme pryč, což se ovšem nelíbí našemu „průvodci“, který by rád vyinkasoval svých 10 birrů, k čemuž ale není naprosto žádný důvod, protože nám nic neukázal a ještě dělá uraženého, že jsme ho nepodarovali nějakými penězi. Týpek to po chvilce vzdává, ovšem bohužel ho potkáváme ještě cestou zpět, kdy už je mezi svýma, hned je sebevědomější a začíná na nás pořvávat. Opravdu jsem netušil, že jednak budu muset něco takového zde vůbec reagovat a ještě k tomu použít vztyčený prostředníčekL. Cestou nazpět Lucku zaujalo jedno z kadeřnictví, kde dělají africké copánky. Chvíli zde okouníme, protože Lucka je nějak nerozhodná. Ovšem jenom do té doby, než zjistila, že cena za „africké copánky“ je pouhých 150 birrů. Tím pádem má Luc na další dvě hodinky o zábavu postaráno, stejně jako osazenstvo kadeřnictví, které tvoří převážně místní učnice. Z Lucky se pomalu stává africká krasavice a já tím pádem nemám co dělat. Okouním kolem po suvenýrech, dávám čajíky a hamburger (hnus) na etiopský způsob. Čekání se vyplatilo, Lucka je spokojená a já v podstatě také, protože mám po svém boku africkou kočku, kterou mi všichni místní (hlasitě) závidí. Jdeme zpátky na hotel, kde si dáváme nějaké jídlo (opět špagety) a jdeme na net (18 birr/hodina). Ten je klasicky pomalý, ale jinak poměrně spolehlivý, takže pokud je člověk trpělivý, po čase se na všechny stránky nějak dostane. Dneska by se měly slavit tzv. Etiopské vánoce, ale zatím nic speciálního, kromě davů lidi v ulicích, nepozorujeme. Je to škoda, protože jsem se docela těšil na nějaké ceremonie, obřady, mše apod. My se rozhodujeme oslavit Vánoce s místním vínem, což rozhodně nebyla dobrá volba. Chutnalo jako takový přeslazený krabičák a kromě toho nás číšník v deset vyhazuje z hospody s tím, že jsou Vánoce a končíme…hmm, Merry Christamas.

Až později se dozvídáme, že v kostele byly v noci nějaké oslavy. Bohužel o tom jsme nevěděli a ani se patrně neměli jak dovědět.

7. 1. 2011 Bahir Dar – Lake Tana

Dneska je plánu výlet, na který jsme nakonec kývnuli místnímu manažerovi, a to na lodičce ke klášterům na jezeře Tana plus s obligátními hrošíky na závěr. Mělo by nás být celkem šest, takže ve finále není cena 125 birr tak hrozná, každopádně doufáme, že výlet bude stát za to. Řekli jsme si, že jídlo v našem hotelu už ne, takže raději jdeme do naší oblíbené snídaňárny, kde si dáváme vajíčka s jogurtem, cibulkou a rajčatovou omáčkou. Jako zákusek nesmí chybět cake a čajíky. S naprosto spokojeným žaludkem můžeme vyrazit. Na hotelu se sestava už kompletuje, jede s námi ještě pár z Austrálie, Němec a Dán. Doplácíme zbytek peněz a vyrážíme z přístavu. Loďka je oproti Ziway docela posun, neteče do ní a má dokonce střechu. První zastávka bude Zege Peninsula a Lera Kidane Monastery. Hned z kraje nás lodník upozorňuje, že vstup je 50 birr/osoba a průvodce stojí 110 birrů. Už dle cen, to bude asi něco…no uvidíme.  O místních průvodcích si oba myslíme svoje, nicméně v hlasování týkající se toho, zda chceme průvodce, jsme přehlasováni, takže se podřizujeme a přispíváme do společné kasičky. Hnedle co přirážíme k molu, se k nám sbíhá dav dětí, každé je ověšené nějakýma cetkama nebo náhrdelníky z mušlí. Jsou docela otravné. Poté se nás ujímá další ze série agilních průvodců, který nám hned dává přednášku, co můžeme a co nemůžeme, patrně v domnění, že jsme v té škaredé Africe první den a potřebujeme pomoct. „Když budete chtít na toilet, řekněte mi“, když něco jiného, tak dělejte tohle a támhleto…no veselo, cupitáme za chlapíkem v zástupu jako hloupé ovečky s připravenými fotoaparáty. U prvního kláštera vládne idylka, jeden z mnichů vybírá vstupné a druhý pózuje s puškou. Samotný klášter je vevnitř vyzdobený množstvím nástěnných náboženských motivů a kreseb. Průvodce drmolí a přitom ukazuje na jednotlivé motivy, které se snaží nějak osvětlit. Poměrně záhy se ztrácím a spíše se soustředím na aspoň trochu slušnou fotku, což je bez stativu a dostatečně světelného skla dost obtížné. Po prvním klášteru následuje muzeum, kde už výklad úplně vypouštím a závěrečná komerční třešnička na zkyslém dortu – ulička se suvenýry a „povinně-nepovinná“ káva za 5 birrů. Jedná se bezkonkurenčně o tu nejdražší a zároveň nejhnusnější kávu, kterou jsme oba v Etiopii doposud pili. Na pozadí stánky se suvenýry…brr, radši padáme pryč. Při cestě zpět si ještě náš průvodce bez sebemenší známky ostychu řekl o „tip“. Dělám, že jsem ho neslyšel a zcela ho ignoruju, páč mě ty jeho řečičky o tom kolik musí chudák dát asociaci a nic mu nezbude, vůbec nedojímají. Hop do lodičky a honem na další ostrov, kde by se měl nacházet výhradně mužský klášter, kam je ženám vstup zakázán. Cestou potkáváme rybáře v tradiční loďce z papyrusu, kterou má plnou vody (a přesto se nepotopí) a ryb. Konrád se hned ujímá konverzace s rybářem, který mu nabízí ryby, ale když on odmítá, tak rybář nasupeně odjíždí. Konrád, který se všemu diví, se diví i tentokrátJ. Na malém ostrůvku panuje naprosto klid (na rozdíl od minulé zastávky), ale i tak zde sedí mnich s paragonem, aby nás mohl zkasírovat o dalších 50 birr. Jestli budeme pokračovat tímhle tempem, tak budeme dneska bez večeře, protože banky jsou zavřené (jsou Vánoce) a my už jsme skoro bez peněz. Přes branku s velkým nápisem „No entrance for ladies“ stoupáme na vrchol ostrova, kde se nachází dosti nuzný klášter a hlavně ani noha kolem. Hledáme nějakého mnicha, aby nám řekl co a jak, když už jsme zaplatili. To se nám daří až po delším hledání, ale valný význam to nemá. Otevřel nám muzeum, něco ukázal, řekl asi pět slov anglicky a bylo po legraci. Přichází Konrád a daruje každému kus tmavé injery, kterou nosí po kapsách. Nato že tento týpek dělá někde v Londýnské City, tak je taky poměrně divnejJ.  Ještě chvíli koukáme okolo, snažíme se přijít na to, jak funguje prastará zvonice tvořená pouze jedním kamenným hranolem a vydává přitom plno tónů, které se liší dle místa, kde se praští do kamene.

[sthumbs=848|835|842,160,3,y,center,]

Dole u loďky už na nás čekají holky, které mezitím stihly návštěvu na dívčí ostrov, jenž byl evidentně stejně tak zajímavý a záživný jako ten náš. Další vydařená investiceJ. Naštěstí se celkem jednomyslně zhodujeme, že klášterů bylo dneska už až dost, na další nepojedeme a místo toho zkusíme zajet na hrošíky. Ti patrně žádné vstupné vybírat nebudou a bude s nimi rozhodně větší legrace.  Chvíli to vypadá, že nás mají hroši na salámu, když se konečně v dálce jeden vynořil a potom při cestě nazpět další, který se vynořil na mělčině v celé své kráse. Je to opravdu velké zvíře, jenom škoda, že si vybral zrovna stranu proti slunci, takže ho nemám moc vyfoceného. Lodník nás ještě přemlouvá, ať jedeme na poslední klášter (má určitě provizi), ale my už odmítáme a jedeme nazpět do přístavu. Dán se ze skupinky odpojuje a my jdeme někam na oběd. Kecáme a vládně příjemná pohoda, není to špatný si po čase takhle pokecat s ostatníma cestovateli. K obědu mám fish kitfo, což jsou trochu takové sardinky s cibulí, ale jinak je to dobrý. Zbytek odpoledne už máme v plánu jediné, a to nic nedělat. Jedinou významnější činností bude výběr z bankomatu (jeden v celém městě) a posléze večerní „vánoční“ party s Australanama a s Konrádem. Bankomat se nevzpouzí a poslušně vydává 1000 birr, takže o hladu nakonec nebudeme. Večer jdeme jako správní LP cestovatelé do jedné z hospod, které jsou zmíněné v průvodci, a kde by měli dělat ryby. Celou grilovanou rybu v Anamel restaurantu nemají, ale to nevadí, protože fish dullet, který jsem si objednal je vynikající a ani ostatní si vyloženě nestěžují. V této hospodě je krásně vidět jakou moc má LP – i když je v celé ulici hospod plno, tak snad všichni turisti sedí tady, i přestože hospoda není ničím výjimečná, spíše naopak. Odvedle se ozývá nějaké bubnování a zpěvy, zvědavost nám nedá, tak se tam jdeme po jídle podívat. Je zde úplně narváno, diváci sedí, kde to jde a uprostřed toho mumraje tančí a zpívá dvojice (jméno toho tradičního představení si už nevybavím). Diváci tleskají do rytmu, náramně se baví, prostě super atmosféra, tak jdeme taky. Jsme usazeni na pivní přepravky, hned k nám přistávají pivka a my se bavíme. Tanečnice nás vybízejí k tanci, my kluci jsme poněkud nesmělejší, zato holky nechávají strhnout za potlesku ostatních a trsají pěkně po africku.  Super zážitek!:-) Další štací je bar nedaleko, kde sedíme venku, dáváme další pivko a už jenom kecáme. Docela hodně to zde žije, což je asi tím, že jsou Vánoce, tak všichni paří. Každopádně hodně velký rozdíl oproti normálu, kdy vše umírá kolem desáté večer. Loučíme se s australským párem, který cestuje po Africe na svatební cestě, dáváme poslední pivko a jdeme spát.

Categories: Etiopie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>