Gruzie

Gruzie 2014 – Stalinovo Gori a lanovky Chiatura

Den sedmý 31.10.2014

Dneska v 10 dopoledne máme odevzdat v Kutaisi auto, ale…má to jeden háček. Chceme se podívat do Stalinova muzea a Stalinovo muzeum otevírá v 10 hodin. Takže nestíháme, to je jasná věc. Ještě večer jsem psal chlapíkovi z půjčovny mail, ale jak se dalo čekat, tak v noci maily nečte, takže jsme bez odpovědi. Pád hodin zpoždění by projít mohlo, ale než platit pokutu nebo se dohadovat, tak raději volám, ať víme, zda ano nebo sedáme do auto a jedeme ihned na Kutaisi. Číslo ze smlouvy funguje, chlap tvrdí, že příjezd ve dvě je ok a že no extra charge. Tož pohoda, najednou máme času, že nevíme, co s ním. Nabízí se místní pevnost, ale předtím ještě nákup snídaňového proviantu v potravinách aneb včerejší pečivo to jistí. Je trochu mlha a krapet zimno, ale jinak svítí sluníčko, což slibuje nádherný den.  I když z celé pevnosti zbyla hlavně horní čast, tak i přesto vypadá docela majestátně. Gori není nikterak zajímavé město, takže výhled tomu odpovídá, ale nevadí. Alespoň jsme si vyhlídli trhy na druhé straně u nádraží, kam se zajdeme podívat. Dáváme se do řeči s cvičícím chlapíkem, z kterého se vyklubal bývalý boxer v úctyhodném věku 80ti let. Možná jsme si nerozuměli, nebo byl prostě v neuvěřitelné kondici. Klobouk dolů. Vykládal nám, jak nesnáší Rusy. Tak v tomhle jsme si určitě rozuměli.  Vypadá to, že by šlo sejít druhou stranou přímo trhům, tak se vydáváme na průzkum, ale bohužel končíme u spodní mohutné hradby. Nu alespoň jsme si dali pěknou ranní rozcvičku. Takže nazpět k autu a vyrážíme na trhovou čumendu. Nijak velky trh není, ale díky přítomnosti místních prodejců je zde docela zajímavě. Kupuju od bábušky kilo hroznů za 2 lari, něco pofotíme a jelikož se blíží desátá, tak valíme zpátky k Stalinovu muzeu.

[shashin type=“photo“ id=“2057,2068,2069″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Muzeu vévodí Stalinův rodný domek za kterým je socha (bohužel velká socha z náměstí před několika lety zmizela) a samotná monumentální budova muzea. Vstupné 10 lari je na gruzínské poměry docela vysoké, zvlášť když se vezme v úvahu, že mnoho zajímavějších míst je zadarmo nebo pouze za minimální poplatek a Stalin určitě není v Gruzii brán jako nějaká zvlášť positivní postava gruzínských dějin. Celé muzeum je vlastně strašná propaganda, je zde vykresleno Stalinovo revoluční mládí i život, ale o jeho zločinech, hladomoru a dalších věcech zde není ani písmenko.  V celém muzeum jsme nepotkali žádné jiné návštěvníky, zato personálu tu je nepočítaně. Hodina stačila, sedáme do auta a vyrážíme pod dálnici směr Kutaisi. Krásná dálnice po pár kilometrech přeměnila v klasickou gruzínskou silnici s hustým provozem, kde si o předjíždění můžeme nechat jenom zdát a nezbývá než se dlouhé kilometry vláčet za tureckými kamiony. Kolem půl druhé přijíždíme do Kutaisi.  Právě včas, chlapík už mi píše sms. Třeba ještě natankovat plnou a nechat vyčistit auto, aby vše vypadalo jako nové a můžeme vrátit auto. Oba se na tento okamžik docela těšíme, protože hlavně přední kolo stále ucházelo a vzhledem ke stavu auta, jsme sami netušili, co všechno by se mohlo na gruzínských silnicích všechno přihodit a hlavně, jak by se to potom řešilo.  Jedinou objektivní vadou na kráse byl prasklý disk kola a jinak (i vzhledem k výměně zadního kola za přední) vše v pohodě. Subjektivně to auto jede a víc radši nedodávat. Parkujeme přes půjčovnu, pan šéf už na nás zamračeně čeká a hned mezi dveřma má připomínky k času příjezdu. Je něco málo po druhé hodině, kdy jsme měli dle ranní dohody přijet, tak nevím, co čekal? Chlapík prohlíží auto, zkoumavě se zastaví u prasklého plastového krytu disku, popojede autem tam a zpět a vrací se do kanclu, takže auto snad prošlo. Podepisujeme převzetí, dostáváme nazpět 200 USD zálohu, když začne vykládat něco o tom, že je rozbitý kryt disku (což uznáváme), a že jsme dojeli pozdě, tak máme zaplatit ještě 20 USD. Samozřejmě jenom tak, bez papírů. Sice mluví rusky s příměsí pár anglických slov, ale i tak mě to dostává spolehlivě do varu. Spouštím kulometou palbu v angličtině, že jsme si to ráno odsouhlasili a samozřejmě, že mu nic nedáme a max nějaké lari za poškozený kryt. Zálohu máme v kapse, tak už není co řešit, bereme batohy a i přes chlapíkovi protesty jdeme pryč. Aby neřekl, tak mu necháme dvacku za kryt, což je i tak víc než dost a padáme. Že neumí anglicky je jeho problém a ne náš.

[shashin type=“photo“ id=“2070,2064,2058″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Už po svých jdeme do města, kde si chceme co nejdříve najít ubytko, ať můžeme vyrazit na obhlídku města. Mám vybraný tuším Hostel Central, ale tam nakonec ani nedojdeme, protože  jsme zakotvili v Guest House Rioni, což je v podstatě homestay zkombinovaný s hostelem.  Na klepání nikdo neotevírá, naštěstí ale sousedi ví co a jak, volají majitele, kteří během pár minut přijedou. Máme pokoj v domácnosti majitelů, kteří tu s námi normálně budou bydlet. Platíme, dostáváme klíče a můžeme si dělat, co se nám zlíbí. Líbí se mi naprostá důvěra, která zde panuje. Nikdo neřeší, kdo jsme, prostě dostaneme klíče a můžeme se hnedka ubytovat. Vyrážíme do města cesta něco k jídlu (skvělý kebab za 3 lari!) a chceme se podívat k katedrále Baghrati, která zhlíží na město z kopečku nad řekou. I když je katedrála poměrně nově dostavěná, tak má své kouzlo.

Vedle je jeden menší kostelík, který je neměl tolik štěstí jako hlavní katedrála při rekonstrukci, takže zatím je úplně bez střechy. Na chvilku sedáme na hradby s výhledem na město, kecáme a pohoda. Zpátky ve městě se jdeme podívat na trhy, na jídlo a domů. Večer ještě chvíli kecáme s paní domácí, která jako jedna z mála lidí, co jsme potkali, umí dobře anglicky a jde se spát.

Den osmý 1.11.2014

Předpověď na dnešek hlásí zataženo a déšť. Jak bylo předpovídáno, tak to bohužel i ráno vypadá. Máme poslední den, a i když by počasí vybízelo k tomu, abychom nic nedělali a zůstali na pokoji, tak vyrážíme do terénu. Dneska bych se chtěl podívat do bývalého hornického města Chiatura, kde se svého času těžil mangan v okolních kopcích, a které je nyní “prosluslé” svými unikátnimi lanovkami z 50. let minulého století. Bereme maršrutku na autobusák, kde se snažíme najít další spoj do Chiatury. NIkde nejsou žádné cedule, tak nezbývá než hledat a ptát. Každý nás posílá někam jinam, leje jak z konve a my tu skáčeme mezi kalužinama a neoznačenýma dodávkama. Nakonec se daří a i když nás uvnitř sedí jenom několik, tak během 15 minut vyrážíme.To mě docela překvapilo, čekal jsem, že budeme čekat tak dlouho, dokud nebude úplně plno.  Ještě předtím ale musíme do budky pro lístek za 6 lari a pro něco k jídlu a pití. Čeká nás cca 2 hodinová cesta do 80 km vzdálené Chiatury, nejdříve se vracíme po hlavní směr Tbilisi a v Zestaponi odbočujeme do kopců. Chiatura nás vítá prudkým klesáním do údolí, mlhou a deštěm. Vypadá to na vyloženě optimisticky laděný den. Pohledem hledáme první lanovku, k jejíž nástupní stanici hnedka vyrážíme.

[shashin type=“photo“ id=“2120,2122,2126,2121,2112,2116″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Z nástupu se lanovky větší do třech různých směrů, z nichž jeden je evidentně mimo provoz. Zbylé dva fungují kyvadlově, protože je obsluhuje jedna paní “výpravčí”. Kromě nás jedou ještě dva místní, platíme 0,5 lari jízdné a můžeme vyrazit. Evidentně se toho zde od padesátých let moc nezměnilo, zašlá okýnka přes, které není skoro nic vidět, prastarý systém a lana, která doufejme, čas od času někdo kontroluje. No horní stanici (což je teda vzhledem k celkové stavu dost odávžný pojem) lanovky čeká několik lidí, takže lanovka hnedka jede zase dolů. I když drobně poprchává a je mlha, tak my zůstáváme a jdeme na obhlídku okolí. Výhled do údolí sice díky počasí nicmoc, ale mlha spolu se zašlou slávou paneláků nebo rozpadlé obří budovy muzea tvoří nezapomenutelnou atmosféru. Zájem o lanovku asi taky pamatuje už lepší časy, žádné davy se nehrnou, takže musím chvíli čekat, než se roztočí kola a lanovka se dává do pohybu k nám nahoru. Cestou dolů kecáme s paní výpravčí, ona hovoří rusky, my česky a přesto si popovídáme a dozvídáme se plno zajímavých věcí, jako kdy byly lanovky postaveny nebo kde se nachází manganové doly.  Dole přesedáme na další směr a dáváme si opět výlet nahoru a dolů, tentokrát s krátkou pauzou a hned jedeme zase nazpět. Zajímavá zkušenost, zvlášť když údajně příští rok se mají lanovky rekonstruovat, takže namísto stalinistického skanzenu zde budou moderní francouzské lyžařské lanovky, což je nuda. Přes zastávku na jídlo pokračujeme k druhé lanovce, která je ještě ve více zašlém stavu, ale o to fotogeničtější. Tady se prostě zastavil čas.  Ještě zkoušíme vedlejší malou lanovku, která je bez obsluhy a s malým kulatým okýnkem.  Tady někde jsou manganové doly, alespoň to tak podle ostnatého drátu a stráže vypadá. Není mi úplně jasný, jak rudu dopravovali z kopce dolů k vlaku, patrně nákladní lanovky jsou už rozebrané, těžko říct. Jelikož staré lanovky jsou jediná “atrakce” Chiatury a pořád prší, tak už se moc nezdržujeme a jdeme najít maršturku nazpět do Kutaisi.

[shashin type=“photo“ id=“2124,2125,2131″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Rád bych zkusil vlak, ale času moc není, jízdní řád je naprosto neznámý a počasí nám dneska taky moc nepřeje, tak snad někdy příště. Máme štěstí, maršrutka právě jede a dokonce máme i stejného řidiče.  Do Kutaisi přijíždíme už za naprostého lijáku, ulice i chodníky se změnily v potoky vody, takže dle toho vypadají brzo i moje boty a vůbec moje vybavení na déšť vůbec není. V hostelu sušíme věci, ať můžeme vyrazit někam na jídlo a nakoupit něco domů. Suvenýry nekupuji, ale takový sýr nebo víno, to beru. V mezičase se ptáme paní domácí, jak je to s ranním odjezdem na letiště a dle očekávání, žádná sláva. Maršrutka od Georgian bus asi jede, ale neví se odkud a zda skutečně pojede. Takže zbývá taxi nebo odvoz s pomocí syna paní domácí. Odvoz přímo od guesthousu se nám zamlouvá nejvíc, aspoň nemusíme v noci nic řešit a nikoho nahánět po nočních ulicích. Tak nebo onak počítáme s cenou 20 lari a už je jedno komu ty peníze nakonec dáme. Na trhu to dneska asi vinou počasí moc nežije, ale naštěstí pár stánku je otevřených, tak kupujeme sýr suvlaki a nějaké sladkosti. V obchodě beru ještě pravý gruzíňák a honem najít něco k jídlu a domů do tepla, protože boty i oblečení mám docela durch.  Poslední večeři v Gruzii trávíme v turecké restauraci, tak aspoň vyzkoušíme zase něco nového.

Jdeme spát, čeká nás ranní vstávání v 03:00, protože odlet máme v 5:20. Já bych sice jel později, protože check-in máme a letiště je kousek, ale domácí si to nedají vymluvit, tak holt jedeme ve tři. Vypadá to, že začalo gruzínské období dešťů, protože v noci je hotová průtrž mračen. Tím víc jsme rádi, že nemusíme hledat taxi a akorát naskočíme do auto a jedeme.  Na letišti je docela živo, vypadá to, že jsme dojeli skoro poslední. Aspoň, že tu je Wifi a čas tak ubíhá rychleji. Kontrola je nečekaně gruzínsky precizní a dojde dokonce (ne u nás) na zouvání bot. Oproti některým zprávám na webu, je na letišti duty-free shop, tak toho hnedka využívám a dokupuji ještě nějaké víno. Letiště je opravdu malé, více letadel by se na plochu už nevešlo. Začíná opět pršet, naštěstí už sedíme v letadle. A ještě dlouho sedět budeme, ale ani ne tak z důvodu, že poletíme tři hodiny, ale proto, že se na letištní ploše zdržíme. Důvodem jsou dva pasažéři, kteří nebyli vpuštěni do Gruzie, ale nazpět se jim moc nechce. Tahle nenadálá situace překvapila všechny, ale nejvíc asi letištní personál a místní policii, která vsadila na to, že nečinností se to nějak vyřeší. Chvilku to vypadalo na drama se zvýšeným hlasem, když ti dva byli dostrkání do letadla, aby se zjistilo, že potřebují eskortu a ta nikde. Čekáme a čekáme. V Budapešti máme 4 hodiny rezervu, takže si můžeme “dovolit” čekat nějaké 2,5 hodiny, než se konečně vše nějak zázrakem vyřešilo a my mohli odletět. Vzhledem k napevno zakoupeným lístkům na vlak, to bylo za minutu dvanáct. V Budapešti nemáme čas na prostoje, hodina je tak akorát, abychom dojeli z letiště na vlak. Na letišti nám přeje štěstí, na minutu chytáme autobus a hned potom nám pěkně jede i metro, takže ve finále máme na nádraží ještě deset minut čas. Ideální na dokoupení vody a odjezd do Brna. Krátký výlet do Gruzie je u konce.

Categories: Gruzie

Tags: , , .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>