Gruzie

Gruzie 2014 – z Kutaisi do Akhalsikhe

Den první – 25. 10. 2014

Po šesti letech, kdy proběhl první pokus dobýt Gruzií (a ten skončil válkou v Gruzii dříve, než vůbec začal), začíná dnešní poslední říjnovou sobotu další výlet za hranice všedních dní.  Letíme z Budapešti se společností Wizzair, jejíž levné letenky do Kutaisi byly koneckonců jedním z hlavních spouštěčů cesty. Druhým neméně důležitým impulsem bylo, že jsem se chtěl do Gruzie konečně podívat a taky jsme měli s Ivošem plán, že se konečně někam spolu podíváme.

Sraz před dvanáctou v Brně stíháme v pohodě i s (skoro pravým) tureckým kebabem, rozloučením se a naloděním na EC do Budapešti. Nic jsme nezapomněli a máme toho – dle velikosti mého batohu – aspoň v mém případně víc než dost. Cesta vlakem dlouhá, bez vzruchu a s půlhodinovým zpožděním, což je stále v normě, protože odlet máme až v 19:20. Žasnu jak se prostor před nádražím Keleti-pu změnil ze staveniště a velkolepý terminál a stanici metra.  Metro se změnilo, ale legrační lístky a revizor hned u turniketu zůstali.  Takže vše je v pořádku. Modernizace naštěstí postihla jenom jednu linku, ta druhá stále vypadá jako z filmu Revizoři, a to je zase dobře, už podruhé. Na letišti jsme v šest, kde vítá nás dlouhá fronta k přepážce Wizzair. Překvapuje mě, že zde skutečně pán na začátku fronty zkouší, zda zavazadlo projde „klecí“ na limitní rozměry.  Sice jsme si maličko připlatili (asi 400 Kč), ale jedno zavazadlo do kabiny a druhé dolů se bude hlavně na cestu zpět hodit. Odbavení, duty free shop, letadlo s třemi hodina nudy a jedním wizz air drahým pivem a najednou máme půl jedné v noci a my přistáváme na malém letišti v Kutaisi. Trochu mi to přijde jako bychom přijeli do Brna, soudě dle hlavy a velikosti letiště. U imigračního se necháme vyfotit, dostáváme razítko a Welcome to Georgia!

[shashin type=“photo“ id=“1958,1961,1966″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Dle infa z Internetu mířím hnedka v hale vyměnit peníze na místní měnu a při té příležitosti dostávám lokální sim kartu. Dobrá služba, která si zaslouží palec nahoru. Další palec si zaslouží doprava z letiště, která je zajištěna společností Georgian bus až přímo k ubytování. Za 5 lari příjemná věc bez nutnosti utkat se hnedka po příletu s místními taxikáři. Než ukončím dnešní den zjištěním, že na Star hostelu s námi bydlí banda užvaněných Maďarů a našemu pokoji chybí kus stěny, tak musím poznamenat, že řidiči v Gruzii se opravdu ničeho nebojí, a že prostě bez řízku by nebyl výlet výletem aneb jak provonět maršrutku hned ze začátku.

Den druhý – 26. 10. 2014

Jaká noc, takové ráno a ještě lepší snídaně. Ale popořádku. Maďarům se ani ve dvě ráno nechtělo jít spát a tak si povídali a seznamovali se a přitom se smáli a smáli. A nám chyběl v pokoji kus stěny, tak jsme měli legraci společně s nimi. A ráno legrace znovu, když vstávali. A snídaně? Veka, studené vajíčko a studené párky, což by bylo v podstatě v pohodě nebýt toho, že mně při žvýkání veky vypadl kus mého oblíbeného zubu, díky kterému mám tak rád zubařku v Tišnově a já si vzpomněl na ukrutnou bolest, když mi výplň vypadla naposledy.  Podíval jsem se na zub, dopil čaj, uvařil si kafe, dojedl párek a řekl jsem si, že tentokrát to bude lepší a zub mě bolet nebude. A nebolel….:-)

Na desátou máme zamluvené auto v půjčovně (doplnit) na ulici (doplnit), takže vyrážíme. První kroky doprovází obdivné zkoumání rozmlácené silnice před hostelem, následně výměna peněz a také nezbytné bloudění. Ovšem bloudíme nejen my, ale i taxikář, od kterého chceme jediné, aby nás dovezl na ulici (doplnit). Pán sice odkýval, že ví, ale nevěděl a netušil. Nakonec jsem ho musel navigovat sám, protože chlapík se prostě vydal úplně jiným směrem, než kam jsme měli jet. Před půjčovnou náš již čekal objednaný Hyundai Getz, malé autíčko, které se stane naším dopravním prostředkem pro následujících šest dní.  Platíme půjčovné (5 x 47 USD), zálohu (200 USD), podepisujeme smlouvu a posloucháme rusko-anglický výklad o tom, jak řídit automat. Je to jednoduché,  bude to jednoduché, ovšem hlavně nějak vyjet, nic neťuknout a dostat se ven z města. Mobilní navigace funguje a nefunguje zároveň, směrové cedule ve městě, aby jeden pohledal, ale nakonec se daří a jedem po výpadovce na Tbilisi s odbočením na jih do Borjomi. Ani jeden jsme při plánování půjčení auta v Gruzii  moc nevěděli do čeho jdeme, tedy hlavně jak půjde řídit a v jaké kvalitě budou silnice. Čekali jsme to výrazně horší, sem tam díra nebo chybějící asfalt, ale jinak pohodová silnice. Jezdí se sice rychle a předjíždí kde to jde, ale taky to není tak hrozné, jak se kolikrát může člověk dočíst na internetu.  První zastávkou je St. George Monastery ve vesnici Ubisa. Jeden z nejpůsobivějších klášterů, které jsme za celou dobu v Gruzii viděli. Nikdo nikde a přitom to uvnitř vypadlo, jako by zde před chvilkou někdo byl…

V Khashuri odbočujeme na vedlejší silnici směr Borjomi, příjemná cesta, minimum aut a podzimně zbarvená krajina kolem nás.  Kromě děravých silnic a rychle jedoucích Gruzínců je třeba si rychle zvyknout ještě na jednu věc – všudy přítomné krávy. Asi to není jako třeba v Indii, ale je třeba dávat pozor a předvídat, kdy se kravka rozhodne přejít silnici. Lázeňské město Borjomi nás vítá zataženou oblohou a slušnou zimou. Na žádný velký procházení to zde není, zvlášť když tu není tak moc k vidění. Paní na parkovišti nám říká, že kousek dál za řekou je park, ať se tam jdeme podívat. Lázeňský park má své vstupné (tuším 0,5 lari), lanovku na kopec, dětské průlezky, sochy, řeku, bazén a další vymoženosti gruzínského lázeňství. Kratší procházka stačí a vyrážíme dál, protože cíl našeho dnešního snažení – město Akhalsikhe – je ještě docela daleko.  Jsme sice v Gruzii teprve první den, ale je vidět, zdejší kraj patří k chudším – chatrné baráky, poslepované střechy a celkově zanedbané okolí domů a vesnic vypovídá o mnohém. Zhruba napůl cesty z Borjomi zastavujeme u středověké pevnosti Atskuri.

[shashin type=“photo“ id=“1971,1972,1973″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Z pevnosti tyčící se osamoceně na skále už  toho i přes nějaké opravy už moc nezbylo, v podstatě hlavně obvodové zdi. Vyšplhat se dá k úpatí, kde se pasou krávy a prasata. Výhled kazí mlha, vítr a počínající déšť, takže jdeme nazpět k autu vyzkoušet jeho off road kvality krátkou projížďkou do vesnice. Jako by se zde kdysi dávno zastavil čas, rozpadlé baráky, husy, prastarý traktor a několik místních znuděně pozorujících nečekané návštěvníky. Uprostřed vesnici fotíme starý kostel z kterého zbylo jenom obvodové zdivo a pomalou kodrcavou jízdou se vracíme na silnici a pokračujeme do Akhalsikhe. Zde jsem někdy kolem šesté, kdy je ještě trochu světlo a tak máme chvilku na prohlídku pevnosti nad městem. Ta je dokonalým protikladem pevnosti Atskuri, zde je vše nové, zrekonstruované a dostavěné, a to až tak, že je to nuda. Nemá cenu to ani fotit. Nás to nezajímá a místní tu mají svatby. V průvodci jsou nějaké tipy na ubytování, ale jak něco najít bez mapy? Těžko. Hotel, jehož jméno jsem už zapomněl, byl v průvodci popsán jako hotel sovětského stylu a bylo to docela trefné. Hotel, kde se od sovětských dob celkem nic nezměnilo, stylová recepce, vysoké stropy, velké místnosti a celkově ponurá atmosféra. Ovšem cena byla sympatická, pokoj za 30 lari dělal z tohoto ubytování nejlevnější ubytování za celý týden. Topení dokonce topí! Vyrážíme na jídlo, objednáváme si chačapuri se sýrem a lobiani s fazolovou náplní. K tomu místní pivečko a jako dezert knedlíky khinkali. Sníst se to nedá, jak je to syté. Po jídle už máme energii pouze na přemístění se na hotel a spánek.

Categories: Gruzie

Tags: .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>