Indie

Indie 2015 – Ajmer a Puškar

Svítání. Sem tak zarachotí motorka. Obchody zavřené, všichni spí. Kromě rikšáků, kteří čekají na ranní výdělek. Kdyby nebylo výlet do Chandigarhu, tak bych dneska ráno ani nijak zvlášť nespěchal a v klidu šel na autobus do Ranakpuru, ale jelikož je vše (nečekaně) jinak, tak vstávám už v pět ráno, abych stihl vlak v šest do Ajmeru. Naštěstí je mi už docela dobře, tak je vše hnedka veselejší. Pan rikšák opět vykládá něco o morning price. Ach jo, včerejších 50 rupek to nyní určitě nebude. Pár minut v rikše za 80 a potom 5,5 hodiny ve vlaku za 120. Dokupuji ještě něco dobrého na cestu a nastupuji do poloprázdného vlaku. Indické vlaky jsou pojem sám o sobě a je jasné, že za pár dní nemám šanci vše prozkoumat a zažít. Jsou brutálně levné, rychlé a nečekaně spolehlivé. I když na peróně čekají davy, tak se vždy nějak do vlaku vejdeš. Jednak proto, že Indové jsou neuvěřitelně skladní a hlavně z důvodu, že vlaky mají klidně i víc jak dvacet vagónů a třeba kilometr na délku. S lepšícím se zdravotním stavem se vrací cestovatelská pohoda a nápady jako neházet odpadky z okna, ale najít odpadkáč. Nenašel jsem, možná jsem se špatně díval. Ve Sleeperu je na chodbičce a zde v 2nd class třeba taky někde bude. Každopádně na ekologii se zde moc nehraje.  Vlak do Puškaru nejede, takže nejdřív potřebuji na autobusák. První nabídka je za stovku, když naznačím, zda není rikšák magor, tak srazí na půlku a i tak je to hodně. Za 14 rupií a hodinu jízdy přes hřeben jsme v Puškaru, v jednom z legendárních cestovatelských a současně nejsvětějších hindu míst. Rikšákům je zde vstup zakázán, stejně jako maso-jedlíkům – celé město je přísně vegetariánské.  Ani se mi nikdo nesnaží vnutit s nabídkou ubytování. Tento klídek mi naprosto vyhovuje.

[shashin type=“photo“ id=“2287,2279,2282,2293,2292,2289″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Sedám k sugar cane juice a dumám, kde se ubytovat.  Minimálně názvem mě „Milkman guesthouse“ zaujala, tak co se ubytovat tam? Sice to nebylo moc lehký najít, ale nakonec se podařilo a za 300 rupií mám docela pěkný pokoj s koupelnou a nezbytnou Wifi. Když tu není velbloudí trh, co se zde vlastně dělat? Moc toho není.  Hlavní atrakce je Pushkar lake s jeho gháty a posvátnou atmosférou. Potom tu máme jeden z mála bráhmanských templů nebo listopadový mega trh s velbloudy. Případně se tu dají nakoupit hippie cetky a turistické „lapače prachu“ a prý se tu hodně hulí. Tak uvidíme. Prozatím vyrážím k jezeru okouknout gháty a zorientovat se.  Každý „správný“ hinduista by měl aspoň jednou za život navštívit jezero a provést koupel. Jak jsem upozorněn mnoha cedulemi, tak focení koupajících je zakázáno a stejně jako v mnoha chrámech se musí chodit po ghátech bosky. Přes poledne je ovšem jezero i město vylidněné, zběžně okouním a jdu zpátky na pokoj trochu oddechnout. Vedro mi obecně nevadí, ale teploty 40 a více jsou už krapet únavné. Další průzkum městečka se odkládá až na třetí hodinu, u ghátů je stále docela mrtvo, cílem vycházky je brahmanský temple a planina, kde se na podzim odehrává proslulý Camel fair. Brahmani jsou asi krapet paranoidní, protože kostel nelze navštívit ani s batohem, natož s foťákem nebo nejdebože obutý. Zato dostávám u vchodu kvítky, které mohu následně zpeněžit v podobě donation chrámu. Podobně je tomu i u jezera, svatí lidé i prostí vykukové nutí turistů květiny, kterými mohu uctít bohy a také samozřejmě dát nějaký dar. S díky odmítám a v chrámu květiny odkládám bokem, třeba si je zde některý z bůžků sám najde. Další vykuk je evidentně u vchodu, kde po mě žádá bakšiš za povinnou úschovu foťáku.  Má smůlu, nic mu nehodlám dát, ale evidentně to zkusil, protože ani neprostestuje. Planina, kde se konají velbloudí trhy je opravdu jenom planina, takže se otáčím nazpět. V jedné z vývařoven si dávám špenátové molai a mango džus. Být v Indii delší dobu, tak je ze mě vegetarián, jak je všechno bezmasé dobré.  Turistů je tu málo, pořád mi někdo něco nabízí, až mě to přestává bavit. Tyhlety hippie cool místa nejsou špatná minimálně, co se týká atmosféry a služeb, na druhou stranu se člověk musí smířit s tím, že vše je předražené a pořád ho někdo někam láká na nějaké cool věci.  S vděčností potom vzpomínám na místa, kde může turista chodit nerušeně a není akorát chodící peněženka. Už za tmy vyrážím na třetí vycházku do města, nyní hlavně pro vodu a něco malého k snědku.  Uličkami prochází svatební průvod, ženich na koni, před ním roj bubeníků, do toho hudba, tance a zpěvy.  Pan ženich nevypadá moc šťastně, ale ostatní řádí a dojde i na improvizovaný ohňostroj. Na závěr dne zkouším sladké čapátí(=čapátí v medu) a spát

Indie – den devátý – Puškar, Ajmer a Jaipur

Dá se spát bez větráku? Nedá. Dá se na celonočně puštěný větrák zvyknout? Dá. Vyrážím na snídani a na poštu. Snídaňovou misi úspěšně plním na autobusáku. Objednávám si něco jako koblihu, abych dostal právě tuhle „koblihu“ rozmačkanou a politou kari omáčkou. Trochu si během jídla popláču, ale jinak dobrý. Pošta je hnedka vedle, ale ještě mají zavřeno. A zase kousek vedle je stánek s džusem z ananasu a limetky, dávám hnedka dva kousky, abych se poté divil, že to je nějaké drahé. Měl jsem se zeptat na začátku, chybička se vloudila. Včera večer jsem měl myšlenku, že bych mohl vyrazit na některý z okolních kopečků užít si východ slunce. Idea pěkná, ale vstávat se mi nechtělo, tak na kopec lezu až nyní. Výhled pěkný, ale dobře, že jsem nevstával, akorát by mě slunce svítilo do objektivu. Nazpět v ruchu městečka, mám ještě chvilku, než bude čas check-outu v hostelu, tak se jdu podívat na „Mela place“, kde bývá ta pravá velbloudí mela, když se koná trh s velbloudy. V guesthouse „u mlíkaře“ platím, s tím že budu zhruba do dvou  vegetit v átriu  než mi pojede vlak do Jaipuru.  Dřív nemá moc cenu jet, protože Ajmer je nezajímavý a na vlakáči není už tuplem co dělat. Takže co teď? Jde se do města. V Jaipuru jsem si vtipně koupil malé tričko (místí M je naše S), tak ho hodlám někde vyměnit za velikost L nebo dokonce XL. První borec vyloženě nezájem a odpálkovává mě s cenou 400 rupií za triko, naštěstí s druhým je rozumná řeč a dokonce chápe, že „emko“ je mi k ničemu, tak se nakonec domlouváme, i když pro mě to zrovna moc výhodné není.  Můj čas v Puškaru se pomalu nachyluje, musím stihnout vlak kolem čtvrté, abych byl v Jaipuru kolem šesté a stihl tak vlak do Chandigarhu kolem osmé. Ufff. Zase bus přes kopec (cesta zpět o dvě rupky levnější) a rikšou za 40 rupií na vlakáč. U pokladen fronta a přede mnou první pořádná indická tlačenice. K dispozici jsou tři okýnka a čtyři fronty. Černého Petra v podobě fronty žen si vybrala prostřední pokladna a já si samozřejmě vybral prostřední pokladnu.  Tohle bude chtít velkou dávku trpělivosti, protože se posunujeme jenom velmi pomalu anebo vůbec.

[shashin type=“photo“ id=“2299,2298,2297,2296,2303,2295″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Mám maličko výhodu, že jsem minimálně o půl hlavy menší jak průměrný Ind, takže mám docela přehled. Taky se hodí pevný postoj a ostré lokty, a to zvlášť ke konci, když se blížíme k okýnku.  Malými posuny kupředu a nikoho nepustit před sebe, což si Indové docela hlídají. Největší mela se strhla, když úředník z vedlejšího okýnka najednou kamsi odešel, aby ho za pár minut vystřídal někdo jiný. V ten moment musel dojít policista se sukovicí zjednat pořádek. Nakonec se dílo daří, lístek mám a můžu se vydat do Jaipuru. Aravali express příjíždí načas, má asi kilometr a druhá třída je pouze na začátku a na konci. Při výstupu nastává obvyklá tlačenice, takže si v klidu počkám, až se to uklidní a potom si beru opět místo nahoře vedle zavazadel. Sandály na větrák, pozdravit okolní cestující, odpovědět na pár základních dotazů:“ Where are you from? Whats your name?“ a můžeme vyrazit. Nakonec mi timing celého dne vyšel docela dobře, mám akorát hodinu v Jaipuru, než mi pojede další vlak do Chandigaru. Himanshu sice říkal, že připraví večeři, ale něco mi říká, že nebude špatný se přednakrmit sám. Zkouším nádražní fast food, kde mají dokonce vlastního strážného. Mám klasicky dhal, nagan a k tomu nějakou zeleninovou směsku. Dobré jako vždy. Trochu zmatky s odjezdem, kdy málem nastupuju do vlaku směr Jammu (Kašmír), ale včas jsem upozorněn, že tohle není moje číslo vlaku. Po chvíli se potkávám s Himanshu a Nidhi, takže můžeme vyrazit. Každý máme místo v jiném vagónu, což ve finále není na škodu, protože Himanshu má krapet nakoupeno a nemusím se tak aspoň účastnit jeho veselé konverzace.

Categories: Indie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>