Indie

Indie 2015 – Chittorgarh a Udaipur

Vstávačka před šestou, je to asi zbytečně brzo, ovšem spát se stejně ve vedru moc nedá, tak je to jedno. Není mi úplně hej, ale nedá se nic dělat, cestovat se musí. Na ulici se scházejí místní na čaj, cigáro nebo betel. Pan rikšák se mi snaží namluvit, že platí speciální ranní cena. Ach jo, musím i po ránu zvýšit hlad, aby pochopil, že žádná speciálně ranní cena neexistuje a jedem za normální. Nádraží se taky teprve probouzí, ve stánku se teprve smaží samosy, tak si prozatím kupuju jenom vodu, protože času mám plno a můžu si počkat. K samosám pěkně čaj, sedám na lavku a dumám, jak to dneska celé provést. Cílem je dostat se do Udaipuru a během cesty navštívit pevnost Chittorgarh. V předtuše zdravotních lapálií uvažuji, zda nezrušit mezi-zastávku a nejet přímo do Udaipuru. Uvidíme, prozatím mám před sebou cca 4 hodiny vlakem a potom se zařídím dle momentální situace. Ve stejný čas jako včera jenom o 24 hodin později nasedám do Haldighati passenger…a tentokrát se nebyla úplně nej volba. Po pár metrech první asi půlhodinová stopka, kdy čekáme na vlak s uhlím. No dobrá ale teď už doufám, že pojedeme bez pauzy. Po hodině další čekačka, teď asi hodinu a to už mě baví míň, zvlášť když slunce praží jak šílený a mně je divně.  Dopoledne jedou mým směrem dva vlaky, já schválně zvolil ten první, abych byl v Chittorgarh dřív, abych nyní uprostřed indických planin sledoval, jak nás tento druhý vlak předjíždí. To znamená, že máme už dobré dvě hodiny sekeru. Co se dá dělat, v Indii je potřeba hodně času a trpělivosti.  I když se asi netvářím moc komunikativně, tak přesto mám společnost, přisedá Ahir a dává se semnou do řeči. Čekám obvyklé fráze, tak se na to moc netvářím, ale to se docela pletu, protože Ahir umí anglicky dobře, tak nakonec kecáme až do Chittorgarh. Probrali jsme kdeco včetně toho, co dělá, co rodiče, kde pracuje a kdy se bude ženit. Slunce pekelně pálí, kolem nás nezajímavá placka, takže jsem rád, že cesta rychle ubíhá. Ahir jede navštívit svoji mamku v nemocnici, takže máme podobnou cestu a můžu se tak spolehnout, že mi sjedná taxíka a nebudu se muset handrkovat o každou rupii. Jen co vylezem před nádraží, tak se na mě sesype hrozen taxikářů s nabídkami na cestu k pevnosti a na okružní jízdu. Kolem lítají stovkové částky, což se mi moc nezdá, takže nakonec jedu za nějakých deset rupek sdílenou rikšou do centra. Navrhuji jít do cukrárny, protože se mi docela zoufale nedostává energie a říkám si, že mangový džus a místní sladkosti mě třeba nakopnou. Ahir mě nakonec i přes protesty zve, prostě jsem host a hotovo. Loučíme se, beru druhou rikšu za pouhou dvacku nahoru k pevnosti. Je dvanáct hodin a zatím největší vedro, co jsem zažil a já se tu plahočím pěšky a přitom mi (paradoxně) na čele raší studený pot. Tak takhle ne, abych ušel pár metrů a potom dlouhé minuty sbíral síly na další metry, to se mi vůbec nelíbí. Navíc pevnost není jeden celek, ale jednotlivé části jsou rozházené po velké ploše, takže pochůzek je tu víc než dost.

[shashin type=“photo“ id=“2277,2276,2272″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ position=“center“]

Někde jsem slyšel, že na žaludek je dobrá Coca cola. Zní to jako z reklamy, ale nemůžu jinak. Cola mě opravdu docela spravila, takže mám dokonce i síly vystoupat na točitou vysokou Tower of Victory. S výhledem na město dopíjím Colu a plánuju cestu zpět na nádraží. Další části pevnosti si nechám ujít a radši pošetřím síly. Jsem docela rád, že vedro není jenom mě. Místní vypadají, že jim je taky docela hic, protože u kohoutků s vodou je pořád plno. Je to vtipné, když si uvědomím, že vlasy i tričko jsou do minuty úplně suché. Opět beru sdílenou rikšu za dvacet rupek do města, kde dokupuju zásoby banánů, protože na nic jiného není moc chuť a snažím se najít sdílenou rikšu na  vlakáč. Bez přítomnosti rodilého mluvčího mi to přijde skoro jako nadlidský výkon, ale daří se. Ujmul se mě pan rikšák „srandista“, takže nejdřív jedem pro další banány, potom mě nutí si rikšu vyzkoušet, což s díky odmítám. Nejsem ve stavu, že bych byl schopen cokoliv řídít. A nakonec děláme legraci pro jeho kolegy, když mi dává několik tisíc rupií s tím, že jak dojedeme, tak mám sehrát divadlo, že mu za cestu platím takovou mega sumu. Sic máme společných asi pět slovíček, ale přesto jsem pochopil, co zamýšlí a do svého výkonu jsem se náležitě položil včetně úklony a poděkování za skvělé služby. Bohužel kolegové mého srandistu mají prokouklého a neskočili mu na to. Asi jsem mohl Chittorgarh vynechat, protože pevnost nebyla nic extra, ale to jsem nemohl vědět. Beru bágl z úschovny, kupuju druhou Colu a jdu vyhlížet vlak. Stejně jako většina ostatních mám lístek do třídy General, tedy jakési třídy na sezení. Spíše je to ale vstupenka do vlaku, protože sezení lístek úplně nezaručuje. Důležité je se do vlaku procpat a potom už si člověk někde sedne. Já si kupříkladu vyhlídl horní lavici na zavazadla, kde se vcelku běžně sedává (i lehává). Stačí se vyšvihnout nahoru, dát si nohy na protější lavici, boty na větrák a můžeme vyjet. Místní na mě zvědavě koukají. Myslím, že jsou rádi, že mají atrakci a taky oceňující, že cestuji takhle s nimi dohromady. Extra pohodlné to není, ale pořád lepší než postávat v uličce a dvě hodiny se to dá vydržet.  Vítá mě večerní Udaipur, beru rikši do „lake area“, kde bude plnou levných hotelů. Pan rikšák mě samozřejmě bere do toho svého, od kterého by mohl získat provizi. Je mi to celkem jedno, ovšem tento hotel nemá WiFi na pokoji (inu zhýčkaný cestovatel:-), tak jdu na jinam do Hotel Gangaur Palace. Malinko si dopřávám, mám pěkný pokoj s výhledem na jezero za 500 rupií. Shodou náhod je to hotel, který jsem měl už vybraný dopředu z Lonely Planet. Nemám sil hledat jídlo venku, tak jdu na střechu do hotelové restaurace, kde je to sice dražší, ale aspoň nemusím nic řešit. Dávám vege thali, lassi, vodu a spát.

Indie – den sedmý – Udaipur

Některé dny začínají už hluboko v noci a není to tím, že bych měl na mysli nějaké lákavé dobrodružství. I když, vlastně do jisté míry to dobrodružství bylo. Jak jinak nazvat „pravý indický průjem“? Asi radši nenazývat. Tak hrozné to nakonec nebylo, ale klidně bych se bez toho obešel. V podstatě chodím na záchod a piju vodu, abych nebyl dehydratován. Těším se na ráno. Asi bych měl něco sníst, ale vůbec na nic nemám chuť. Lékárna otevírá až v deset, tak jdu aspoň na chvilku k jezeru Pichola zkusit vyfotit nějaké ranní momentky z ghátů a trochu si užít atmosféry probouzejícího se města. Odhodlání netrvá dlouho, celková slabost je silnější. Jdu načerpat síly na hotel. Fajn, že mám dobrý pokoj, aspoň tak můžu stonat v klidu a pohodlí. Sušenky, spánek, voda a zase do města. Lékárna už má otevřeno, dostávám dvoje prášky na „diarhorrea“, které pevně doufám zaberou co nejdřív, protože si nemůžu dovolit moc dlouho stonat. Žádný lenošení na hotelu, nejsem přece na dovolené. Vítanou pauzou je višnu chrám Jagdish temple. Chodí se bosky, uvnitř je příjemný chládek a věřící zde zpívají mantry, bubnují na bubínky a celkovou atmosféru dokreslující vonné tyčinky. Líbí se mi tu. Žádné načančané interiéry, ale šíva, skromnost, víra a oddanost. Jak se blíží poledne, tak opět mířím do hotelu, protože přes poledne nemá smysl kamkoliv moc chodit, zvlášť když sil moc není. Odpo mám na plánu návštěvu City Palace a navečer zajdu opět k jezeru užít si pro změnu podvečerní atmosféry a nafotit si západ slunce nad Lake Pichola. Ale nejdřív hotel a odpočinek.  Buď zabraly prášky, nebo banánová dieta nebo se mi prostě udělalo líp, takže kolem třetí vyrážím k nedalekému City Palace. Podle pár let starého průvodce by měl být vstup k paláci zadarmo a teprve tam by se mělo platit. Turismus avšak krapet pokročil, takže se platí ihned u brány. Nejdřív 250 rupek za vstupné a potom stejnou částku za foťák. Možná v předtuše skvělého paláce, možná následkem nemoci, souhlasím. Jeden lístek pro vás mister a druhý na kameru, hmmm, říkám si, to je přísné. První kontrola lístku, za ní kontrola lístku na foťák, potom další kontrola na kontrolu lístku, za ní kontrola na kotrolu lístku a za ní kontrola na kontrolu na kontrolu…Indové vymysleli důmyslný systém jak zaměstnat co nejvíce lidí pokud možno stejnými povinnostmi. Můj příplatek za foťák slouží beztak v plné výši jako výplata kontrolorům. Aniž to tuším, tak je ze mě indický zaměstnavatel. Kontroly byly legrační, palác sám o sobě bylo spíše nudné a zrekonstruované muzeum. Kde nejenže nebylo co fotit, ale ani co vidět, natož si přečíst, když je vše v hindi a mughálská historie mě nechává chladným. Navíc jsem pořád hodně unavenej, tak pořád někde poposedávám.  Je před pátou, slunce se sklání k západu, tak směřuji pomalu dolů k jezerním ghátům, kde odpočívám a zároveň se snažím zachytit aspoň malinko z podvečerní atmosféry. Místní děcka se koupí, přespolní Japonci si je fotí. Já sedím na ghátu, pozoruji a uživám si podvečera. Ale zase ne moc dlouho, západ slunce bude patrně nejlepší z druhého břehu. Na mostě Daiji mi kdosi nabízí trávu. Zapadající slunce, třpytící se palác, koupající se místní. Kousek vedle se hraje kriket, dědové klábosí, mladí na nesmělém rande při západu slunce. Vládne tu velká pohoda. Kdybych neměl takový hlad, tak sedím až do tmy.  Chtěl bych najít nějakou normální hospodu, kam chodí jíst i místní, protože turistické menu jsem si vyzkoušel již včera. Jelikož panuje low season, tak je všude minimální ruch, ale nakonec se daří. Kuchyňka vypadá sice dost šíleně, ale vege biryani je docela dobré a akorát zasytilo můj stáhlý žaludek. Ještě dokupuji vodu a mé oblíbené kešu sušenky na ráno a honem spát, protože zítra opět časně ranní vstávačka v pět a přesun do Ajmeru.

Categories: Indie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>