Indie

Indie 2015 – Taj Mahal

Když jsem na dovolené, tak obyčejně vstávám mnohem dřív, než když chodím do práce. Když chodím do práce, tak lamentuju, že vstávám moc brzo. Když vstávám brzo na cestách, tak nelamentuju. Takže mám budík na 5:45, stejně se moc spát v tom vedru při zapnutém větráku nedá. Foták, průvodce, banány, peníze a vyrážíme vstříc legendě – Taj Mahal. Každý to zná a každý to nespočetněkrát viděl na pohledech a fotkách a přesto se ta všichni ženeme. Jelikož jsme oba zcestovalí fištróni, tak zkušeně jdeme k jižní bráně, která je nejblíže hotelu, abychom zjistili, že jsme se krapet přepočítali. Je zavřeno. Tahle brána otevírá až v osm. Na výběr máme východní nebo západní bránu. Na východ! Kam jinam? Není to daleko, ale…tady se lístky neprodávají. Musíte asi kilometr tady po silnici a tam si koupíte lístky. Cože? My Indové máme Vás, hloupé ale bohaté turisti rádi, a proto jsme pro Vás přichystali speciální elektromobil, který Vás tam za 10 rupií doveze. Jedeme jako na golf. Konečně pokladna a konečně lístky za 750 rupií. A jak nazpět? Vozítko nikde, zato otravných cyklo rikšů je tu několik. Za 50 rupek? Kdepak kámo. Jdeme pěšky. Za dvacku? No dobrá jedeme.  Vidina dvacky pánovi trochu ošálila hmotností odhad, takže se šineme rychlejší chůzi, naštěstí pořád kupředu a je to malinko z kopce.  Zátarasy a dál už rikša nemůže. Taj nadohled, ale rikša sliboval, že nás vezme až k bráně. Kecálista. Nic nedostane. Jsme dneska přísní. Ani neprotestuje, tušil to. Pěšky a konečně u Taj Mahalu. Cože? Proč nemůžeme do této řady? Aha, ta je pro ženský. Tak jinam a snad už správně. Scan lístků, scan baťohů a jsme tam. Wauuuu…se nekoná, protože jdeme z boku a musíme nejdřív vejít dovnitř, do zahrady kde je i Taj Mahal.

[shashin type=“photo“ id=“2214,2215,2213″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Bohužel naše zdržení má za následek to, že o liduprázdném areálu si můžeme nechat jenom zdát. Další příště už asi nebude, tak si to holt musíme užít takhle. Konečně potkávám pořádný hipíky. Ve sranda hadrech ala cool indický ohoz tu nikdo nechodí, kromě této kopie Johna Lennona. No nic, jde se dovnitř. Wauuuu….nemá cenu chodit kolem Yamuny (variace na horkou kaši), protože i když to každý zná, tak přesto je to super. A je to větší, než to vypadá na fotce. Lidí je tu dost, ale pořád dobrý. Všichni včetně mě fotí jak blázni. Ikonické čelní pohledy. A taky selfie, to prostě musíš mít! A na hotelu máme Internet, takže tím hnedka nakrmím Facebook, ať mají všichni co závidět. Jdeme se mrknout k Yamuně, najednou mám Taj jen pro sebe. Nikdo mi do fotky neleze, neskutečný. I přes nesporný fakt, že je to mega hyper turistický spot, tak se tu dá najít ráno klidný místo, sednout si, zahledět se do dálky a říct si sám pro sebe, že mám prostě štěstí, že jsem se sem mohl podívat a mám možnosti si užít tento okamžik.  Za Yamunou jsou zahrady, kam bych se rád podíval odpo na západ slunce a vyfotil si Taj v kýčovitém odpoledním slunci. Pokračujeme dál nahoru k hrobce, kam se musí už bosky. Tady už to bezvěrec tak neocení, ale to nevadí, i tak to má svoje kouzlo. Lidí začíná citelně přibývat, takže je čas se pomalu obrátit k Taji zády a k východu čelem. Další fotky s relaxem na lavce a odchod, protože v nejlepším – v osm ráno – se má skončit. Aspoň, že naše jižní brána, která nás ráno okradla o cenné minuty má již otevřeno. Jelikož oba víme, že to co se píše v Lonely Planet je vždy pravda a nic než pravda a zde se píše, že ke vstupence dostane každý návštěvník malou vodu a my nic nedostali, tak se hrnem to napravit. No teda spíš Mick, který se vydává na souboj s indickou angličtinou a kupodivu vyhrává, takže fasujeme dvě vody, i když pán, jehož životní údělem je vodu vydávat, se netváří moc nadšeně. Dobrá škola asertivity tady ten Australan, já bych jim buď vynadal, nebo by vynadali oni mě a žádná voda by nebyla. Taj Mahal byl tak na hodinu a my máme celý den před sebou, co s tím? Asi nyní nic a jdeme na jídlo. Když turismus, tak pořádně a rovnou do Joney’s Place, což je průvodcem vyhlášená podnik. Korejské nápisy, nadutí Američani, předražené menu a Banana pancake, která si sem odskočila z Bangkoku, vše zde je. Zase abych nebyl za snoba, honey curd (=jogurt, med a banány) je výborné a lassi se taky dá. K tomu nadutému Američanovi, prostě nemám rád lidi, co ve druhé větě, hnedka vykládají, kde a jak dlouho byli a potom se diví nejzákladnějším věcem. Máme dohodnuto, že si necháme jednu cimru do večera, ať je kde relaxovat a dát si sprchu. Takže sbalit věci a zase do víru Agry. Město není nijak zvlášť pěkné, dá se dokonce říct, že dost nemoc, ale naštěstí je zde ještě pár míst, kam se dá podívat, a kde by to mohlo být zajímavý. Takže k rikša a jedem k Agra fort. Neuplynula ani minuta jízdy, když rikšák zastavuje a rozjíždí svůj turistický byznys. Když pojedeme sem a sem a ještě tamhle, tak to bude jenom za 500 rupií, no není to super? Není, je to drahý a nic takovýho nechceme. Ale chcete, jenom o tom nevíte, vy dvě bledé tváře.  Tak 400 rupek, ale děti nemají co jíst, já nemám co jíst a to je cena jenom pro přátele. A nikomu to neříkejte. Kdepak, je to drahý, pane rikšo. Hoď nás za sedm pětek k pevnosti a hotovo. U všech hindu svatých, tak 300 a to je moje poslední nabídka! A zaplatíte parkový. Hmm, no dobře vydřiduchu, tak jedeme. Nejdřív ale na nádraží, kde si Mick chce koupit lístky do Haridwaru. Koukám mu přes rameno a zjišťuju, že je to vlastně strašně lehký si objednat lístky. A když lístky nejsou, tak skoro vždy je k mání General ticket a když ten není, tak nezbývá než podplatit průvodčího. Jak jednoduché.

[shashin type=“photo“ id=“2223,2210,2231″ size=“small“ columns=“max“ order=“user“ caption=“y“ position=“center“]

Další zastávka je Agra fort masivní pevnost z dob Mughalů, kterou nechal postavit Akbar (jak jinak) a dokončil jeho syn Shah Jahan, aby zde o pár let později našel vězeňské útočiště s výhledem na „svůj“ Taj Mahal. Velká brána, velké vstupné a hodně lidí. A zapomněl jsem na obligátní velké vedro.  Paláce a pevnosti Mugahlů prostě nemůžou být špatné, naopak pompézností a velkolepostí se zde nešetří. Krásné komnaty, paláce, mešity nebo výhled na Yamunu a Taj Mahal. Na zahradě mají roztomilé chipmunky. Na hodinu nebo dvě dobrý, ale za 300 rupek? Náš pan muslim rikšák už na náš mává a jede se dál. Další zastávkou je Itimad-ud-Daulah aka Baby Taj. Opět po nás chtějí 100 rupií vstup a už mě to nebaví pořád někde platit. Aspoň, že na zahradě se točí zrovna film. Scéna: lavička před Taj Mahalem (že je to baby Taj, to bude asi divákovi jedno), krásná a dokonale uhlazená dívka s útrpným leč láskyplným pohledem. Vedle ní chlapec doufajíc, že dneska bude aspoň pusa snažíc se zamilovaný pohled a nesměle pošilhávajíc po dívčině ruce. Dívka vede dlouhý monolog směrem k chlapci, no nevypadá to na přílišný posun na první metu. Dneska z toho asi pusa nekouká, jdu pryč k hrobce Mizra Ghiyas Beg. Opět se chodí bosky a opět se z toho stává značně hopkající disciplína. Je fajn, že zde už zájezdy moc nejezdí, je tu klídek a oba se s Mickem shodneme, že vnitřek je zajímavější jak vnitřek velkého Taje.  Na silnici je totální chaos, ale za parkování se platí resp. je zde někdo, kdo si přivlastní kus silnice a snaží se vybírat od rikšáků co vozí turisty parkovné. Máme před sebou ještě hrobku Chini-ka-Rauza a zahrady Mehtab Bagh, ale ty se rozhodujeme vynechat a jet jenom k hrobce, kam je vstup zadarmo a potom nazpět na hotel. Zahrady budou fajn večer, kdy se tam chci jet už sólo podívat, ale nyní je to nesmysl tam jet, protože by z toho nebyla za poledne jediná dobrá fotka. Spánek, sprcha, jídlo a loučím se s tím, že nám letí letadlo domů skoro ve stejný čas, takže si dáme jídlo a pokec ještě na letišti. Můj vlak jede až o půl sedmé, takže mám ještě čas vyrazit do zahrad za řekou Yamunou, odkud je přímý výhled na Taj Mahal. Házím ty stovky už z okna, a jak ovce opět platím, i když bych mohl zadarmo hnedka vedle plotu a vyšlo by to nastejno. Asi moc sluníčka. Půlhodinka fotek ve stylu „Taj Mahal sto krát jinak a pořád stejně“ a můžu vyrazit na vlakáč. Pan rikšák se jenom směje, když mu platím. A já se těším na další cestu. Času plno, takže jdu něco sehnat k jídlu (listové těsto s nějakou náplní) a můžu vyhlížet můj Haldighati Passenger – celonoční spoj, který urazí asi jenom 350 km a přitom asi 40x zastaví, co je ale důležitější, že do Bundi přijede v pohodových sedm ráno, a to se počítá. Passenger je zjevně ta nejnižší vlaková kategorie, protože před vlakem má přednost kdejaký nákladní a vlak tak na odjezdu z první (!) stanice nabírá ihned pěknou hodinku a půl zpoždění. Vlak má asi jenom tři spací vagóny a jinak zbytek druhá třída k sezení. Společnost na dolní palandě mi dělá pan doktor, který umí trochu english, tak si povídáme, ale na moc dlouho to není. Žádné bujaré ponocování se nekoná, večeře a spát.

Categories: Indie

Tags: .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>