Írán 2008

Íránský deník – přes Trabzon do Tabrízu

Jeden míní a druzí mění. V plánu byl Kavkaz – Gruzie, Arménie a Náhorní Karabach. Nevyšlo to, moje chyba to není. Je to škoda, tato bezesporu zajímavá oblast si návštěvu zaslouží. Snad příště. Kdoví, třeba jsem to mohl zariskovat, Gruzii nějak projet a vegetit v klidné Arménii, ale dost možná bylo zbytečný riskování. Na začátku války stejně nikdo netušil, kdy skončí a jak se to bude celé vyvíjet. Gruzíncům vše nej, Rusům nepřeju nic.
Jediná positivní věc na celé válce bylo vzhledem k mým plánům, načasování. Ani moc brzo, ani moc pozdě. Ideální čas, takzvaně za pět minut dvanáct, na změnu plánů, překormidlování trochu doprava a na východ a podání žádosti o víza do Íránu. Slečna na oddělení víz v SA tvrdila, že se vše bez problému stihne, já tak jist nebyl a tak raděj po třech týdnech provolával Íránskou ambasádu a SA, abych zjistil, že pas s vízem leží na ambasádě a nikdo z SA o něm neví. Za tři stovky, snad ani větší zájem čekat nejde. Den před odjezdem, ale nakonec se vše stihlo.
Odjezd naplánován na 12.9.2008, vlakem do Blavy a odtud se SkyEurope do Istanbulu. Kdyby nebylo ČD, tak by to snad nebylo ani zajímavý a naprosto zbytečně bych měl v Blavě hodinu času, nudil bych se a to by mě jistě nikdo nepřál. Takže máme luxusní více než hodinové zpožděníčko, takže jsem docela rád, když konečně stavíme v Blavě a jsem včas na letišti. Které stojí pravdu za to, parametry autobusáku a design apokalyptického socialismu s cenami raného kapitalismu. Vždycky mám pocit, že nemůže většího cestovního trapasu, než dokonale naplánovaná akce neklapne na prvním přípoji z Horní dolní do Kotěhůlek…nicméně jednou se to stát musí.
Let byl příjemný, letadlo docela fine, letušky krásné, servis nízkonákladově žádný a lidé po přistání tleskali. Na Sabiha Gokcen Haval Alavani, tedy druhém istanbulském letišti, které již leží v Asii, je nečekaně rušno. Většina odbavovaných letů je evidentně nočních, koukal jsem, zda neuvidím někde Air Arabia létající přes Dubaj dále např. do Indie, ale asi lítají jiné dny. Jinak kde nic, tu nic. Aspoň, že jsou zde volné sedačky, na kterým trávím popoleháváním a poposedáváním čas do odletu dalšího spoje (půl sedmá), tentokrát do Trabzonu se společností SunExpress. Tento lowcost je pozůstatkem kavkazských plánů, v mé cestě mně moc nepomůže, sice se trochu přiblížím íránským hranicím, ale i tak je to ještě cca 10h busem. Celý let spím, probouzím se přesně při přistání. Ranvej je těsně vedle moře, což docela efektní. Stejně jako příletová hala, ne nepodobná starému vojenskému hangáru.
Než se vůbec rozhodnu co dál, kam jet a jak naložit s dneškem, jedu nejdřív dolmušem na otogar, kde chci pozjišťovat autobusy směr Dogubeyazit, jež je posledním městem před hranicemi s Íránem. Je to překvapivě jednoduché, přes den totiž nic nejede. Než jet s přestupama, rozhoduju se, že dnešek strávím zde v Trabzonu a okolí. Jedním z plánů byla i blesková návštěva Gruzie, jenom na skok do příhraničního Batumi, ale to nakonec ruším, přece jenom je to dost nejistá záležitost a chci mít první den více na klid.

From Turkey – Trabzon,Sumela

Průvodce po Turecku nemám průvodce, stejně tak prakticky žádné info, co se tu dá dělat. Naštěstí si pamatuju, že poblíž Trabzonu se v horách nachází klášter Sumela. Ptám se Američanů, s kterýma jsem sem letěl, a ti mně radí jet do města Macka a odt ud si vzít taxi. Nejdřív ale musím do centra vyměnit nějaké turecké liry, neboť po zaplacení půl ceny lístku na bus, nemám ani liru. Samozřejmě nejprve sedám na špatný dolmuš a dojel někam úplně jinam, ale to zde snad nemá cenu ani zmiňovat.
Kdysi dávno jsem četl v jednom cestopise, že společnost Ullusoy pořádá výlety na Sumelu. Kupodivu je to stále aktuální, i když ceny se trochu změnily. Dopolední čas zůstal, ale ten jsem stejně málem zmeškal. Přiklusal jsem si totiž k cestovce v pohodě až deset minut po desáté, přičemž bus samozřejmě odjel v 10:00. Zkouším ještě vedlejší společnost Metro, odkud jede bus (klasicky) ve stejný čas, jenom s paní štěstěnou v zádech, páč bus ještě neodjel. Sazba je 20 YTL, zdá se mi to docela dost, ale na druhou stranu, kombinace dolmuš taxi by jenom těžko vyšla levněj. Krom toho jak tak pozoruju četnost dopravy v horách, těžko by se zde jakékoliv taxi za slušnou cenu hledalo.
U moře bylo vedro a hodně dusno, naopak v horách je příjemně a svěže. Po pokochání se nádherným výhledem na okolní kopce a lesy, zaplacení 8 YTL a vstupu do samotného kláštera, začínám mít trochu pochyby o vhodnosti investovaných skoro třiceti lir. Co upoutá ze začátku na celé Sumele nejvíc je nepoměr mezi tím co je vidět z okolí (tzn. vše se zdá velmi rozsáhlé) a tím co je ve skutečnosti přístupné uvnitř (moc toho není). Skalní kostel, pěkné fresky uvnitř, dosti poničené venku, několik místností, terasovitá nádvoří a pár turistů. Z celé návštěvy jsem spíše pocit toho, že mám „splněno“, než že by mě to skutečně uchvátilo, nicméně okolí a pohled zvenku na klášter určitě stojí za to. Po třech hodinách máme sraz dole pod klášterem v turistické restauraci. Jsem docela rád, že ve dvě odjíždí, páč už je i trochu zimno. Po návratu do Trabzonu lehárko u moře a odpočinek, na nic jiného s batohem na zádech nemám moc sil.

From Turkey – Trabzon,Sumela


Je docela hladno, tudíž netrpělivě čekám na „odbouchnutí“ Ramadánu, možnost se najíst a dát si pár čajíků. Při čaji mě odchytl místní studentík, jenž mě tvrdil, že nemá rád čaj, což je v Turecku hodně divná a neobvyklá záležitost. Kolem osmé se loučím a spěchám na otogar pořešit lístky, ráno jsem zaplatil půlku z 40 YTL, nyní doplácím druhou. Jak platím, podávám lístek chlapíkovi, který jej trhá se slovy, že žádný lístek nepotřebuju, a že „problem yok“. Vypadá to více než podezřele, tuším nějaký pořádný turecký výdrb např. že pojedu s přestupem a někde v noci na trase uvíznu, páč nemám lístek na další bus apod. Nic takového se naštěstí nestalo, s přestupem v Agri přijíždím do ulic D.Beyazitu kolem sedmé hodiny ranní. Pravda v druhém busu pátrali po mém lístku, ale když jsme jim řekl, že v Trabzonu jsem si jasně koupil lístek až do D.Beyazitu, tak mě nechali být.

DEN DRUHÝ

Východ Turecka je neskutečně zajímavé a přitažlivé místo, které vyloženě láká k pořádnému prozkoumání. Hory, holé pláně, malé vesničky, chatky a domky splácané jenom tak z hlíny, pyramidy z trusu, ovce všude kolem. Celé to vypadá v ranním šeru a mlze tak nějak smutně, prostě, ale zároveň strašně idylicky a i tím, že se vše teprve probouzí a nikde ani živáčka, i trochu tajemně. Stejně tak působí i samotný Dogubeyzit, příhraniční městečko pod horou Ararat, která bohužel v ranní mlze není vůbec vidět. Vládne zde specifická atmoška, která dává tušit, že na hranice je to již kousek.
Hned po výstupu z busu přesedám na dolmuš směr hranice, ale jedem jenom pár stovek metrů k kanceláři, kde nejmíň hodinu čekáme, než přijedou další autobusy a tím pádem přibudou i cestující. To, že mě chlápci v Trabzonu trochu vodili za nos když tvrdili, že přímý spoj neexistuje, ukazuje jeden z přijíždějících busů, který jede přímou trasu z Trabzonu až sem. Stíhám si tak akorát nakoupit něco na snídani, ale hlavně seznámit se s prvním Íráncem na své cestě. Konkrétně s Rasoulem, toho času studujícím a pracujícím v Libanonu a nyní se vracejícím do vlasti. Rasoul je prima chlápek, pracuje jako novinář a ví toho opravdu hodně, mimo politiku, ekonomiku a obecné světové otázky jsme probrali i Kafku a já byl rád, že jsem od něj něco četl a nepřipadal si jako idiot. Samozřejmě hlavně nejdřív vyzvídám věci o Íránu, jak to chodí, kam jet a kam nejet, on naproti tomu nadává na poměry doma a v Libanonu.

From Iran – Tabriz, Kandovan

Cesta na hranice trvá přibližně ¾ hodiny a stojí 5 YTL. Přímo u hranic, v krajině nikoho a ničeho, pobíhá volně několik krav. Co tam dělají netuším, že by strava celníků? Kontrol pasu je několik, ale vždy korektní a v pohodě. Na turecké straně je trochu tlačenice u okýnka, Rasoul zkušeně předbíhá a za chvíli jsme na íránského straně, kde předbíhám také, ale již plně s dobrozdáním přátelské slečny z turistických informací. Slečna má za úkol odchytnout každého cizince a pečlivě zapsat, však mně také hned hlásí, zda tu jsou nějací Češi.
Legendárního plešouna střídá legendární vousáč. Turecké drobné střídají íránské statisíce. Turecké záchody nestřídají ty íránské, jsou totožné vyjma drobnosti, kdy v TR je většinou kohoutek a kyblík, za to v Íránu je většinou hadička s vodou.
Místní musí ještě na kontrolu zavazadel, já naštěstí ne, potom ještě několik kontrol pasu a jsem v ÍRÁNU. Waw, dobrý pocit :). Zatímco Rasoul vyjednává s taxikářema, já klusám do banky vyměnit dolary na íránské riály. Za padesát dolarů mám skoro půl milionu místních papírků. Za pár drobných jedem nejdříve za hraniční plot, kde se rozhodujeme kam vlastně pojedeme a za kolik. Nakonec ještě čekáme na nějaké spolujezdce, kteří by zaplnili zbývající dvě místa v autě. Chceme rovnou do Tabrízu, ale to se asi nechce žádnému z taxikářů, takže dlouho čekáme, až konečně Rasoul někoho ukecá a jede se. S průměrnou rychlostí 120-130 km/h to trvá do Tabrízu necelé tři hodiny. Cena to snad byla vyjednaná dobře, platíme každý 80 000 IRL neboli 8000 tuman neboli 8 dolarů. Rasoul mě ještě směřuje na Ferdousi street, kde mají být levné hotely. Loučíme se a domlouváme se, že druhý den někam zajdem pokecat. Setkání se nakonec nepodařilo, na jeho mobil jsem se nedovolal. Hledám na Ferdousi street doporučený Ferdousi hotel, ten ale nenacházím a místě něj mě vede anglicky hovořící bankéř do Mashad Guesthouse. Dává mi své číslo s tím, že pokecáme o globálních ekonomických otázkách, když jsem teda vystudoval tu ekonomii, ale já už v tá chvíli vím, že tomuhle chlapíkovi rozhodně volat nebudu:(.
Po dvou nocích na cestě přijde skromný pokojík (66 000 IRL + 10 000 IRL sprcha) docela vhod. Hotel je na dohled „tourist office“ tak jdu nejdřív tam. Zde vládne „legendární“ Nasser Khan – živý, velmi přátelský chlapík s perfektní angličtinou a znalostí nejen několika českých vět ale i nadávek typu „kurna, picka“. Kecáme co a jak, dávám čajík, mezitím přichází párek cestovatelů z Holandska, kteří mají v plánu jet s Náserem další den do Kandovanu. Za 5€ se mě do téhle akce moc nechce, takže to spíš to zkusím po vlastní ose.



From Iran – Tabriz, Kandovan From Iran – Tabriz, Kandovan

Všemi tak vychvalovaný bazar mě nijak zvlášť nebere. Rozsáhlý je dost, to je pravda, ale jinak mám dojem, že po čase začnou být všechny ty bazary více či méně podobné. Zbytek dne mám v plánu toulat se městem, koukat co se kde děje, kecat s lidma, no prostě nasávat íránskou atmošku. Kromě všudypřítomné trojkombinace:“What’s your name, Where are you from a How are you“, mně oslovují i lidi jako Mehdi, kteří umí anglicky výborně a je radost si s nima vykládat. Kromě klasické konverzace zahrnující dotazy typu „co v Evropě?“ a asi docela typického nadávání na poměry, mám s Mehdim možnost návštěvy Mehdiho jazykovky. Možnost pravda moc nemám, prostě se jde. Mám štěstí, že většina učitelů a studentů je zabrána do písemek, takže je docela klid a jsem ušetřen případného proslovu. Takhle se návštěva omezila jenom na potřásání rukou, nějaké čajíky a pokec se studentíkama. Někdy moc nevím co si o jejich dotazech myslet, ale poctivě se snažím odpovídat na vše. Kousek od jazykového institutu je Modrá mešita, zvenku dosti obyč, zevnitř nevím, bylo zavřeno. Po odzvonění Ramadánu dávám ještě s Mehdim mé první íránské jídlo a hned snad nejvíc podezřele vypadající za celou cestu – játra na grilu opékaná přímo v jedné z uliček. Chutnalo to jakžtakž a překvapivě mě po tom ani nebylo zle.
Mehdi spěchá domů na ramadámovou večeři, já do hotelu na sprchu a následně do jídelny na deník. Ani ne dvě napsaná slova, když ke mně přisedá Iman, sympaťák z Tehránu, nyní pracující v Tabrízu a dle svých vlastních slov jeden ze zakladatelů couchsurfingu v Teheránu. Surfování po gaučích (http://www.couchsurfing.com) propaguje tak nadšeně a vehementně, že se budu muset taky co nejdříve připojit. Závěr dne ve znamení přejezení se výborným kebabem – mleté maso na špejli s s místním plackochlebem + místní nealkoholické pivko, které chutná trochu jako citrónová limonáda a moc mě nechutná. Jako dezert „sladké nudle v ledu“. Velmi pohodový první den v Íránu.

DEN TŘETÍ

Tabríz se nachází 1340 m.n.m. a je to znát, tudíž spacák se v noci docela hodil, naopak přes den je velmi příjemně, žádné velké vedro, takže ideální na cestování.
Dopo si dávám za úkol více se zorientovat ve městě, pozjišťovat jak je to s nočním vlakem do Tehránu a taky navštívit v Tabrízu něco zajímavého, což se včera moc nepovedlo. Vlak do Teheránu jede v 5:30pm, lístek stojí 170 000 IRL. Vzhledem k tomu, že mám v plánu výlet do Kandovanu a nemám tušení, kdy se vrátím, lístek nekupuju,. V městě samotném jsem toho moc nestihl, několik mešit, příjemný park básníků s šíleným betonovým monolitem (íránský standard) uprostřed a první pokec s íránskými děvčaty. Vyfotit se nechtěly, což je škoda, protože byly jako většina very pretty.
Kolem poledne se vracím na hotel, kde nechávám bágl na recepci a vyrážím směr Kandovan. Dle LP by spojení mělo být bez problémů, nejdřív do Osku a odtud dalším minibusem do Kandovanu. Štěstí mně dneska přeje, minibusy do Osku nacházím hned a stejně tak rychle i odjíždím za cenu 2000 IRL. V Osku mně přeje štěstí dvojnásob, páč i zde to vypadá jakoby minibus čekal právě až přijdu. Sice se čeká ještě asi hodinu, než se sejde více lidí, ale i tak mnohem lepší, než licitovat o cenu s místníma taxikářema. Za půlhodinu hodně dýchavičné jízdy (5000 IRL) jsem na místě. První co mě napadá po pár minutách na místě je, že takhle to možná vypadalo v Kappadokii před sto lety, nepočítám-li vedlejší piknikové místo, stánky s oříšky a pramen minerální vody. Kandovan působí velmi sympatickým dojmem, skalní domy jsou promíchané s klasickýma chatrčema, mezi tím domácí zvířectvo, oslíci a sem tam i nějací lidé.

From Iran – Tabriz, Kandovan

Pobíhám všude možně asi dvě hodiny, než začne být i trochu zimno a hlavně čas k odjezdu. Nějak ale není čím odjet, bus dneska už nepojede a místní většinou jezdí v plně obsazených autech. Místní podnikavec mně nabízí odvoz na 40 000 IRL, což jednoznačně odmítám a spíše se snažím k někomu vetřít do auta. Čekání se nakonec vyplatilo, podařilo se mi odchytnout stavebního inženýra z Tabrízu, kde zde byl se svým tátou pro minerálku, která je údajně dobrá na žaludek, játra apod. Bere mě zadarmo až do Tabrízu a ještě si dobře povykládáme. Nouriho english je sice dost kostrbatá a chvílema to chce hodně fantazie, ale rozumíme si. Jako mnoho Íránců chce do Evropy, i když mu je přes 40, chce ještě studovat v Evropě (studuje doteď a je nesmírně vzdělán a akční v mnoha oborech), tudíž mě zahrnuje dotazy na bydlení, způsob získání školného, kolik co stojí, kolik je plat, kolik vydělávám já, jaký je nájem, kolik stojí si postavit dům atd.
Je jasné, že vlak do Teheránu je již pasé, mám tedy času dost, tak souhlasím s Nouriho plánem, že se nejdřív stavíme k němu dom a potom mě vezme s sebou na výuku hry na saz, což je kytaře dosti podobný hudební nástroj (http://cs.wikipedia.org/wiki/Saz). Pan učitel s Nourim pořád pilují jednu a tu samou skladbu, až je to trochu nuda a málem usínám. Nourimu to jde tak napůl, naopak mistra je zážitek poslouchat.
Na hotelu vyzvedávám batohy a po nezbytné zastávce na jídle mířím na stanoviště shared taxi směr terminál. Je dobrý vědět kolik co má stát před jízdou, já měl info, že cena bude 2000 IRL, taxikář chtěl 3000 IRL a měl tím pádem smůlu, víc nedostal. Na autobusáku potkávám holandský pár, který jsem už potkal včera v turistických informacích. Mají v plánu Asii na půl roku, tiše závidím. Autobusů jezdí do Teheránu plno, vše za stejnou cenu, beru tedy spoj v 10pm s příjezdem mezi 6-7 ráno do Teheránu. Nebýt prostojů, různého čekání po městě a nabírání cestujících jsme v Teheránu asi mnohem dříve. Nicméně cesta novou Scanií je v pohodě a překvapivě jsem se dobře vyspal.

Categories: Írán 2008

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>