Írán 2008

Íránský deník – z Hamadánu přes Van do Istanbulu a domů

Den patnáctý

Budu muset přehodnotit svůj zvyk vyměňovat si vícekrát menší částky dolarů, páč už po několikáté se ocitám před nutností složitě hledat banku nebo směnárnu. V Hamadánu žádná směnárna není, musím tedy do banky, kde lze předpokládat složitý byrokratický proces a nějaké to procento dolů jako poplatek.
Ani se nemusím moc snažit s hledáním toho správného okna, resp. stolu, protože už svým příchodem budím značnou pozornost a jsme hnedle odveden na patřičná místa. Lépe řečeno, rovnou k řediteli. Takže jsme si potřásl ruce s několika úředníky, všem řekl, že jsme z ČR a všem vysvětlil, že chci vyměnit peníze. Není to ale tak jednoduché, protože se musí čekat na „rate“. Prý za zdržení může Ramadán. Po půlhodině jsem se dočkal, měním 40 USD a bankéřům na oplátku nechávám 60 USD. Ještě, že Íránci jsou staří poctivci.
Mám peníze, můžu začít nakupovat. Bazar je docela sympatický, ale je to spíše ten spotřební, takže tu není až zase tak moc zajímavých věcí. Kupuju nějaké šátky, koření, oříšky apod. Z hlediska útlocitného Evropana je asi nejzajímavější ovčí trh, kde je přehledně k mání vše co se jenom z ovcí dá využít, sníst nebo jinak použít.
Rád bych ještě koupil nějaké menší balení pravého íránského čaje, což ale není úplně jednoduché, protože všude mají klasický černý Ceylon. Nakonec nacházím pravý Írán u chlapíka na chodníku, bohužel prodává jenom půl kilové balení, což je hodně, ale co se dá dělat. Dle gestikulace jsem pochopil, že balení stojí dva dolary…jaké je překvapení, když chlapík chce pouze 2000 IRL, což je 3,80 Kč. Nechápu.
V Hamadánu mě už nic extra nedrží, beru tedy z hotelu bágl a s časovou rezervou švihám na terminál. Taxikáře se snažím přesvědčit, že bych měl jet za 5000 riálů, ale moc pochopit to nechce, takže platím 8 tisíc. Tři tisíce do taxikářovy kapsy navíc, mě opravdu nezruinují.
Je zde možná nejhezčí autobusák z celého Íránu, ale spojů moc nemají. Zkouším ještě jiné společnosti, zda někde není rychlejší Volvo směr Orumiyeh, ale smůla, jezdí pouze prastaré a pomalé Mercedesy. Na druhou stranu, aspoň zakusím i tento klasičtější způsob přepravy. A krom toho, je to nehorázná lidovka, 10-11 hodin jízdy za 4 dolary.

From Iran – Hamadan

To že jsem ušetřil si vynahrazuji na jídle. V nádražní restauraci (neplést s českými nádražními restauracemi) dávám obligátní kebab na špejli s horou rýže spolu s nezbytnou limonádou na zapití. Drahé (skoro 5 dolarů) ale dobré.
Netrvá dlouho a luxusně obstarožní Mercedez Benz, made by IranKhodro, je připraven na cestu. Vyrážíme v jednu odpoledne, abychom dorazily do 600km vzdáleného cíle u hranice s Tureckem. Na rovince je náš Mercedes králem (jednooký mezi slepými), mnohem horší je to do kopce a že jich po cestě je. Kupodivu jsme vše vyjeli, i když to byla většinou spíše rychlejší chůze. Jako obvykle se nikde nestaví, takže si čtu, v duchu se raduji, že jsme si nakoupil hodně pití a snažím se nemyslet na hlad. Když už byla přestávka, tak zase nebylo co koupit, hold opět sušenková hladovka. V cíli, ve městě Orumiyeh vzdáleném cca 50 km od tureckých hranic jsme kolem půlnoci. Moc možností v liduprázdném městě kolem půlnoci dělat, než si vzít taxi do hotelu, opravdu není. Volím jistotu hotelu Reza, pokoj s koupelnou za 12 USD, chlapík chtěl dvacku, ale měl smůlu.

Den šestnáctý

Ráno jdu suverénně na snídani, kterou představuje íránská klasika (čaj, chlebík, vajíčko a nějaké marmelády) s tím, že je součástí ceny….nebyla, takže platím dalších dvacet tisíc. Náhoda Íránu funguje více než kdekoliv jinde. Zatímco žvejkám gumový chleba, potkávám opět bývalé spolucestovatele, nyní jenom Josefa a Adriana. Mají zde o pár dní více, což nepokrytě závidím, takže můžou jet v klidu na výlet k solnému jezeru (prý dost podobné co se týká slanosti Mrtvému moři) a vůbec, mají pohodu. Kdežto já dnes končím svůj pobyt v Íránu a směřuju do Turecka. Na výběr mám klasicky dvě možnosti přesunu, buď přískokem na hranice taxi a odtud dolmuše. Druhá možnost je přímý bus do Vanu. Těžko soudit co je levnější a co zajímavější. Volím nakonec přímý bus, cesta přískoky by byla asi zajímavější, ale asi dražší a časově bych si taky moc asi nepomohl. Druhým důvodem pro cestu busem je opětovný nedostatek domácích peněz, jak zjišťuju mám na autobus, sdílené taxi (1000 IRL) a koblihu + vodu. Víc nic a jsem na nule. Můžeme vyrazit.
Odjezd měl být v devět, ale dobrou hodinu se nic neděje a vyrážíme až kolem desáté. V buse je celkem deset cestujících, ale jak se brzo ukazuje jenom čtyři regulérní pasažéři, zbytek tvoří posádka na pašerácké stezce.
Po půlhodině jízdy stavíme na prvním z dnešních check-pointů. Jak vylízám z busu ven se protáhnout, tak mě jakýsi chlapík strká tím, že kam jdu a ať mu ukážu pas. Tvrdí, že je od policie a je docela nepříjemnej. Pas mu ukazuju, ale do doby než mě ukáže průkaz mu ho odmítám dát. Po chvíli chlápek konečně pochopil, že tudy cesta nevede a posílá mě do boudy nedaleko, kde je jeho nadřízený od tajné íránské policie. Zde se na nic zvláštního nevyptávají, jenom pokecáme co a jak v Íránu, potřeseme rukou a je klid.
Po nezbytné zastávce u pumpy jsme konečně na hranicích (Esendere/Sero), což je několik nenápadných budou schovaných v údolí. Moje procedura je záležitostí max. půlhodiny, horší je to s autobusem, který čeká na „proclení“ kontrabandu. Ten tvoří hlavně sladkosti, ale i oblečení, cigarety, porcelán apod.…prostě vše co se dá ukrýt do krabic zavazadlovém prostoru a následně udat v mnohem dražším Turecku. A právě proto jsou v autobuse „pomocníci“, kteří vždy na check-pointu část vyloží a po kontrole zase urychleně naloží.
Po hodině opouštíme hranice a já si bláhově myslím, že teď už to půjde rychle. Nepůjde, jednak před sebou máme ještě pár set kilometrů až do Vanu, ale hlavně tak deset check pointů, vždy u každé vesnice a na každé křižovatce. Ne moc daleko od Iráku a centru kurdského dění, dle toho se odvozuje i masivní účast a nasazení turecké armády. Rituál na check-pointech je vždy stejný: vyložení a opětovné naložení kontrabandu, kontrola pasů a naprostá ignorace posádky, kterou není třeba kontrolovat, páč se tu všichni dobře znají. Nejzajímavější je jeden z prvních check-pointů, kde musím jako cizinec vyplnit i nějaká lejstra a kde si bez vojenského dozoru ani na záchod nemůžu zajít. Cesta je ovšem neskutečná, horská romantika s krásnou viditelností, již zasněžené štíty a hluboká údolí a průsmyky.
Velmi vtipná situace je na jednom z pozdějších stanovišť (na stejném, kde bylo i několik dodávek plných uprchlíků z Iráku), kde se agilní voják rozhodl pro kontrolu i zavazadel uvnitř, snad jestli tu nemáme nějaké zbraně. Zkušeným okem kontroloval jenom batohy cestujících, zavazadla, sáčky a krabice „pomocníků“ zůstávaly jako náhodou bez zájmu. Měl jsme sto chutí se na to vojáka zeptat…rozhodně dobře, že jsem se nakonec neodhodlal, takhle jsem akorát ukázal svoje špinavá trička a byl klid.
Cesta by jenom trochu pomalejší, ale jinak díky scenériím nad dva tisíce metrů naprosto kouzelná, nebýt příhody, která mě trochu „vytočila“.
Vlastně se skoro nic nestalo, jenom mě posádka odmítla pustit a nechat vystoupit ve vesnici Guzelsu, kde je i úžasný kurdský hrad Hosap. Důvod? Zde se všichni tak bojí Kurdů, že mě prostě nenechali vystoupit, protože si mysleli, že mě tu okamžitě okradou a zatknou. Samozřejmě nesmysl, nicméně posádce jsem to nevysvětlil, takže jsem si pěkně od plic angločeštině zanadával a jelo se dál. Nadávky ani lamentování nepomohly. Je možné, že bych vzbudil pozornost Jandarmy (=turecká armáda), to se vyloučit nedá, nicméně jediná hrozba od místních by bylo patrně pozvání na čaj. Ještě si moc dobře pamatuju, jak mě po mojí cestě na JV Turecka, kámoši seriozně obdivovali, jaký jsem hrdina a nevěřili vlastním očím, že jsem se vůbec vrátil.
Po sedmi hodinách jízdy přijíždíme do Vanu. Chlapíci z busu vykládají tovar do připravených dodávek, já prozměnu hledám dolmus do centra a následně přijatelný hotel. Levných hotelů zde bude plno, beru Ipek za 12 tureckých lir na osobu. Van je první pohled slušná změna oproti Íránu, a to především co se týká budov, aut apod. Na druhou stranu chaos a atmosféra trhů, které se volně rozprostírají po mnoha ulicích, je výrazně živější a zajímavější než v Íránu. Kurdové, krom toho, že vypadají velmi sympaticky a nesmírně fotogenicky, budou i mnohem větší kšeftmani.
Kromě hodinky na super rychlém Internetu a všeobecného zorientování se,  večer se věnuju pouze jídlu, kebaby, kofte, čaje a baklavy. Gastronomické hody a já jsem v sedmém nebi. Celé to zakončuji v místní čajárně, kde zrovna dávají Galatasary s Barošem v sestavě. Sedím na bobku, koukám na telku, srkám přeslazený čaj a mám se dobře.

Den sedmnáctý

Den sedmnáctý je dnem posledním na mé letošní íránské dovolené. Letadlo do Istanbulu letí sice až o půl druhé, ale i tak mám stěží čas na návštěvu vanské skály a pevnosti kolem jezera, rychlou výměnu peněz a cestu na letiště. Zvlášť, když jsem se v dolmuši poněkud zamyslel a přejel cíl a tak si prodloužil cestu po Vanu o další hodinu. Velká škoda nedostatku času, věcí je tu plno, které by se daly objevovat.
Alespoň, že mám čas na nákupy mých oblíbených oliv, sýru, koření, pudinků apod.
Skoro až na letiště se dá dostat dolmušem, za 1 liru, takže nakonec mám ještě moře času, ale kdo to mohl dopředu vědět. Zvlášť, když zde se na nějaké doby odbavení před odletem vůbec nehraje. Tak mám plno času na pár čajíků a dopisování deníku. Odlet kolem vanského jezera se řadí jednoznačně mezi ty nejnádhernější a nejpůsobivější. Kdyby nebylo nudného mezipřistání v Ankaře, bylo by dobře, takhle se cesta vleče a v Istanbulu na Sabiha Gokcen přistáváme až kolem páté.
Další hodinku busem do přístaviště Kadikoy, odkud lodí do Eminonu. V Istanbulu je kosa a moc mě to zde tentokrát nebaví. Moc lidí, mraky turistů a vše tak nějak moc známé. Balik ekmek, což je bosporská rybka v tureckém chlebu, stojí už 4 liry, ale výborná je pořád.
Kolem Modré mešity je ještě více turistů než obvykle, to ovšem není nic proti jarmarku v který se proměnil park vedle Modré mešity. Děs a běs, marně se snažím vzpomenout, zda to zde před dvěma lety vypadalo stejně nebo ne…subjektivně mám pocit, že se hlavně střed města hodně změnil a hodně přibylo turistů. Batoh na zádech mým smíšeným pocitům rozhodně nepřidal, kór když jsem na nádraží Sirkeci zjistil, že je zde úschovna.
Jak jsem unaven, tak už se mě courat nechce a jdu směr trajekt, Kadikoy a bus na letiště. Dle informací z Internetu měly trajekty jezdit do půlnoci, chyba lávky, poslední jedou před desátou. Beru tedy poslední jezdící trajekt kamsi jinam, odkud má jet bus do Kadikoy. Hold, je třeba to udělat ještě trochu zajímavý. Je mi zima, utrácím poslední liry a sunu se na letiště. Řidiči nefunguje kasa, takže jedu zdarma. Na letišti je nuda a plno Čechů a Slováků. Letadlo letí ve 04:40, je plno, ale mám štěstí, moje trojsedačka je prázdná. Stejně ale nespím.
V Bratislavě snad mrzne. Řidič obstarožní kloubové Karosy mě při dotazu na koupi lístku v autobuse posílá někam a já se konečně probouzím z íránského snu do studené evropské reality. Bratislava se mě opravdu značně nelíbí. Na nádraží mě otravuje smažka, první a poslední konflikt na cestě zažívám zde na vlakáči v Blavě…není co dodat, cestě skončila.

Categories: Írán 2008

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>