Írán 2008

Íránský deník – z Shirazu do Hamadanu

Den dvanáctý

Po celonočním předjíždění kamiónů přijíždíme do Shirazu kolem šesté hodiny ranní. Co se týká počasí, je to oproti Bandáru docela změna, naproti tomu okolí je podobné, de facto poušť. Ještě než jdeme na taxi, zkouším pozjišťovat autobus do Hamadánu. Situace je tradiční, všechny autobusy jedou mezi jednou a druhou hodinou odpolední za překvapivě stejnou cenu, 90 000 IRL. Opět musím zvolat, ať žije konkurence. Důvod proč by se člověk měl 15 hodin plácat v buse a potom přijet do cíle v nepoužitelný čas kolem páté hodiny ranní, opravdu nechápu.
S taxikářema je docela legrace. Chceme se dostat do hotelu, první nabídka je za turisticky standartní cenu 20 000 IRL, už máme skoro bágly v autě, když přiběhl jiný taxikář, že nás bere za 10 tisíc. Neváháme a jdeme k němu, načež se původní řidič, kterýmu právě utekly peníze, začal rozčilovat a dokonce se snažil našemu řidiči vypustit kola.
Hotel, který máme vyhlédnutý má ještě zavřeno, tak bereme vedlejší Sasan Hotel, třílůžák za 324 000 IRL. Hotel má evidentně svoje nejlepší období dávno za sebou, což potvrzuje i slizký hoteliér svojí hláškou, že Sasan hotel je well know international hotel bla bla
Ten samý slizoun se hnedle chopil příležitosti a začal nám nutit výlet do Persepolis, Pasagarde atd. za cenu 500 tisíc riálů. Po domluvě nakonec berem, kdo ví jaká cena by byla při vyjednávání s taxikářema na ulici.
Na pokoji Internation Sasan Hotelu jsme našli luxusního švába.
V pěti lidech v taxi není cesta žádný med ještě, že my dva s Josefem jsme hubení, takže se vždy do auta nějak poskládáme. Po návštěvě obchodu a nákupu vody, je první dnešním cílem Persepolis, které je vzdáleno cca 40 km od Shirazu. Z dálky vypadá areál poměrně rozlehle a zajímavě, z bližší perspektivy je situace horší. Nic moc k zajímavého, úchvatného a nového zde pro nás k vidění není, patrně proto, že všichni už jsme byli v Sýrii a místa jako Apamea nebo Palmyra strčí tento turistický areál hravě do kapsy. Aspoň, že je vidět, že je po sezoně a není tu moc lidí.

From Iran – Persepolis,Shiraz

Areál je oplocený, všude lešení (v Íránu je snad všechno pod lešením), plno zákazů kam se může a kam ne, aspoň že vstupné je symbolické. Nejlepší jsou patrně hrobky tyčící se nad areálem, jinak je to spíše taková vyumělkované muzeum pro turisty.
Nicméně, oproti Pasagarde je to ještě luxus. Zde totiž není už vůbec nic, vstupné klasicky 3000 IRL. Jenom popojíždíme autem a vlastně ani moc nevystupujeme. Mnohem zajímavější a tam bohužel nestavím, je osada kočovných nomádu v korytu vyschlé řeky. Před léto se pohybují zde v horách, aby se na zimu přesunuli do tepla k Bandáru.

From Iran – Persepolis,Shiraz

Poslední zastávkou je Naqsh-e Rostam, což jsou hrobky perských králů vytesaných vysoko ve skalách. Jednoznačně nejlepší a nejzajímavější část celého výletu. Nikdo z nás netvrdí, že to byla vyloženě nuda, byl to docela zajímavý výlet, i když spíše je to o tom si to „odškrtnout“, že jsme zde byli, než že bychom zažili a viděli něco nového a úžasného.
Po odpočinku na hotelu vyrážím do města, nejdříve na poštu, která je dle očekávání zavřená. Když se ptám místních, zda neví kdy je otevřeno, dostane se mně odpovědi, že neví, ale že někdy určitě otevřeno bude. Cestou zpět se připojuji k Josefovi s Adrianem a jdeme na jídlo. Dnešní strategie je jasně daná, vyzkoušet co nejvíc různých dobrot a pořádně se „přežrat“. Po několika koktejlech (meloun, mango apod.) přichází na řadu čerstvé pistácie, falafel, různé dortíky apod. Moc dobré, ale štěstí, že mešita se záchody bal tak blízko. 🙂

Den třináctý

Trochu jsem pozapomněl na suvenýry. Koberec nebo spíše malý kobereček pro sebe jsem nakonec zavrhnul a pro ostatní nevím moc co koupit. Na turistických bazarech, kde se dají koupit pěkné věci, mě nakupovat moc nebaví a na neturistických bazarech, kde mě to baví mnohem víc, zase nemají nic, co by se dalo nazvat suvenýrem. Je zde spíše klasické spotřební zboží, které je určené pro místní.

From Iran – Persepolis,Shiraz

No a jelikož je Shiraz evidentně poslední turistické město na mém íránském putování, snažím se něco zajímavého najít a koupit, ale moc se nedaří. Krabička a koření nejsou rozhodně žádné triumfální úlovky. Jinak je ale bazar v Shirazu jeden z těch zajímavějších, které jsem v Íránu navštívil.
Po bazarových toulkách se jdeme podívat na místní citadelu. Srovnáváme s Aleppem a srovnáváme nesrovnatelné. Na hradby se vylézt nedá, což snad ani nikdo nečekal, nicméně vnitřek docela stojí za to i tak. Jedna strana je v lešení, což opravdu nikdo z nás vůbec nečekal. Co je mnohem zajímavější jsou jednoznačně staré velkoformátové fotografie zachycující Shiraz před desítkami let. Volba prostředí, kompozice, ostrost – dokonalé.
Kluci mají pohodu, v Shiraz na rozdíl ode mě mají k dispozici ještě den, takže se rozdělujeme. Beru taxi (10 000 IRL) k hrobce básníka Háfeze. Vstupné zde asi nějaké bude, ale nikdo po mě nic nechce. Další z mnoha příjemných míst, je to taková oáza klidu plná stromů a květin, s bazénkem uprostřed. Vládne se zde velmi příjemná, pohodová až mystická atmosféra. Celou dobu kolem mě krouží místní kočka, teda slečna, až jsme si říkal, že to nebude náhoda. Nebyla, tak dlouho se osmělovala, až se osmělila mě oslovit. Krásná studentka malířství, která ale neví kde je ČR a ani jí to vůbec nic neříká:-(.

From Iran – Persepolis,Shiraz

Cestu zpět na hotel si dávám procházkou, tak akorát abych si vyzvedl z hotelu věci, zaplatil a přesunul se na terminál k busu směr Hamadán. Z dvou variant dalšího přesunu, jsem si tedy nakonec vybral tu jednodušší, jistější a jak se později ukázalo asi i míň záživnější. Rozpálený Ahváz s úchvatných zikkuratem Čonga Zambíl jsem si nechal na příště.
Při cestě na autobusák se opět (jako už mockrát v Íránu) ukazuje výhoda sólo cestování. Jedu zdarma a na místní poměry velmi luxusním vozem, nové Toyotě. Zkouším najít ještě nějakou jinou společnost, co jede třeba v jiný čas do Hamadánu, ale smůla. Po minule nepohodlném Volvu se nyní vybírám o podle značky busu, beru tedy osvědčenou Scanii.
Patnáctihodinová cesta je tak nudná, jak jen patnáctihodinová cesta může být. Dokud je světlo jedeme bez přestávky a když už je konečně pauza, tak na místě, kde nemají vůbec nic k jídlu, tudíž opět stará známá sušenková dieta.

Den čtvrtnáctý

Výsledkem nesmyslného načasování odjezdu z Shirazu je příjezd do Hamadánu v pět ráno, nevyspalost, tma a zima. Taxikářům trvá chvíli pochopit, že nikam jet opravdu nechci, ale nakonec pochopili. Je zima, takže jsem docela rád, že otevřeli nádražní budovu, kde se dá na lavkách dospat. Dost brutálně mě bolí koleno, doufám, že se jedná o klasické „zdřevěnění“ a nikoliv něco horšího.

From Iran – Hamadan

Kolem sedmé konečně otevírají i kanceláře společností, kde zkouším zjišťovat spoj na zítřek do Orumiyeh. Situace je podobná jako na ostatních spojích, vše v jeden čas a za stejnou cenu. Tentokrát ještě o bonus starého, pomalého ale zato neskutečně levného Mercedesu.
Nedá se nic dělat, na nádraží už víc nepořídím, beru tedy taxi za dolar do centra, kde bych rád našel nějaké levný a dobrý hotel. Nijak zvlášť se nedaří ani jedno. Z prvního mě pouze farsí mluvící chlapík vyhazuje, patrně neberou cizince, nebo měli plno a nebo to vůbec nebyl hotel, páč veškeré značení bylo pouze v perštině. Tyto mosaferhúne jsou v první řadě určené pro místní a tomu odpovídá většinou i cena a také zmíněné značení. Beru tedy vedlejší Farshi GuestHouse, pokoj bez sprchy za 100 tisíc riálů. Na nějaké smlouvání se tu nehraje, chceš nebo nechceš. Jsem docela out, takže dávám pauzu se startem kolem desáté, kdy na náměstí právě začíná nefalšované propagandistické divadlo.

From Iran – Hamadan

Tato taškařice, připomínající 1. máj v časech dávno minulých, má za účel podpořit muslimské bratry v Palestině a poslat do horoucích pekel Izrael s USA. Dav provolává hesla: “Alláh Akbar….smrt Izraeli….smrt USA“ a tak nějak pořád dokola. No je veselo. Krom vlajek a dalších transparentů je k mání i plakát s nápisy v fársí a angličtině „Down with USA, Down with Izrael“. Ti v průvodu vypadají docela vážně, přihlížející mám dojem se docela baví. Chvíli fotím, než se dám do řeči s několika fotografy – profesionály, kteří se mě ptají, zda nejsem také náhodou journalist. Okamžitě odpovídám, že jsem pouhý turista, páč tak nějak tuším, že tím pádem je větší šance, že nedostanu na budku. Však mně taky hned radí, ať okamžitě schovám foťák. Sice nerad, ale co se dá dělat.
Mezitím se ke mně přidal buď místní blázen nebo tajný policista, který mě tvrdí, že miluje USA a Izrael a tito lidi jsou blázni. Byl to patrně blázen. Ale i tak se s ním o politice moc nebavím, je to přece jenom vždy tanec na tenkém ledě. Pravda ale je, že na vládu každý nadává, až jsme překvapen v jaké intensitě.
Jak demonstrace skočí, resp. se průvod přesune dál, nastává klasické páteční mrtvo, protože pátek, to je všech muslimů svátek. Zavřeno má i muzeum a hrobka Avicenny (BuAli Sina, lékař, básník a filosof, známý jako Avicenna), která vypadá jako nepovedená kopie vesmírné lodi. Podobně úžasně vypadá i vedlejší Baba Taher mausoleum. Cestou mě doprovází asi půltucet děcek, který nechápou, že fársí neumím a proto se mě permanentně na něco ptají.

From Iran – Hamadan

Takže já jim odpovídám česky a je klid. Kulhání po městě (vypadám jako kdyby mě na demonstraci zbili) nakonec vzdávám a jdu na hotel. Tento den bude odpočinkový, povalečský a nicnedělající. Dobře dělám neb koleno se postupně umoudřuje a tudíž se můžu přece jenom rychleji vydat na obhlídku obchodů a něčeho k snědku. Během Ramadánu dost ošidná věc. Aspoň, že jsem našel internetovou kavárnu. Vše se mění po setmění, kdy se konečně otevřenou bistra, kavárny a fast foody.
Dnešek se nijak zvlášť nepovedl, ale nemůže být každý den posvícení, vlastně spíše Ramadán.

Categories: Írán 2008

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>