San Martin de Amacayacu

Viva la Colombia

Kolumbijský deník – řeka Amazonka a indiánská vesnice San Martin

V srdci amazonského pralesa v indiánské vesnici San Martin

4/3/2016 [Santa Marta x Bogota x Leticia]

Dneska se přesuneme prakticky na duhou stranu Kolumbie, poletíme ze Santa Marty do Bogoty a  z Bogoty k Amazonce do města Leticia. První letadlo nám letí v 9:45, takže mám dost času a můžeme si počkat na hostelovou snídani. Není sice o moc stát, ale lepší jak něco hledat po městě. Zase ale nelze zrovna moc otálet, protože letiště není přímo v Santa Martě a  i taxíkem do prý bude na letiště skoro půlhodina. Fascinující je tempo kuchařek v hostelu. Snídani objednáváme ještě před půl a očima je popoháníme kupředu. Není to nijak platné, páč paní mají svůj klid a smažené vajíčka prostě hnedka neuděláš. Dá to dobře skoro půlhodiny čekání na vajíčko a toust. Hurá, nakonec jsme se dočkali a můžeme vyrazit. Na letiště by měl jet bus z hlavní ulice u moře, ale nějak se mu nechce, tak nakonec v rámci cestování bez nervů bereme taxíka. Letiště je správně malé, pár přepážek pro každou ze společností, dva obchody a v druhém patře jediná brána k odbavení do letadla. Zrovna včas zde nejsme, ale naštěstí tady to nikdo moc neřeší.  Oba lety máme s Aviancou, nejdříve 1,5 do Bogoty a potom o něco málo víc do Leticia. Jídlo sice nedostaneme, ale pití ano a navíc je zde plno místa na nohy a obrazovky v sedadlech. Vlastně při letu do Leticie jsme dostali ještě buráky.

Jsme docela zvědáví co nás čeká. Jisté je, že to bude úplně jiná Kolumbie než, kterou jsme nyní zažili. A navíc, je to Amazonie! Takže se oba docela těšíme. Místní letiště je opravdu maličké, jedna dráha a malá hala. Každý cizinec musí platit zaplatit něco jako eko-daň (kolem 20000 pesos) a bohužel, ani my se tomu nevyhneme. Mně se ještě málem podařilo vytrousit pas, ale naštěstí mě hnedka někdo upozornil, sám bych si toho nevšiml. Před halou na nás již čekají žluté taxíky. Dle mapy by město mělo být v podstatě pár set metrů, ale je hodně vedro a vlhko, takže nakonec i my bereme taxi do centra. Hodně v pohodě vydělaných 8000 pesos za asi 3 minuty jízdy (mám dojem, že nás povozil ještě trochu cikcak, aby to nevypadalo tak krátce). Leticia je malé město (40000 obyvatel) a centrum je na úrovni větší vesnice, ale stejně se nějak nemůžeme zorientovat, kde je jaká Calle a Carrera, tak se motáme kolem bloku než konečně najdeme náš vybraný hostel La Jangada. Sprcha a rychle sehnat něco k snědku. Když už konečně víme, kde jsme, a kterým směrem je řeka, tak už se ztratit nemůžeme. Amazonka, je to sice v těchto částech “jenom” vetší řeka, ale i tak to má sílu. Ještě před jídlem bych chtěl zjistit odkud nám jede zítra loď do Puerto Nariňo, ale popravdě se mi moc nedaří. Španělština “un poco” na místní poměry opravdu bída a navíc nás každý posílá někam jinam. Musíme se spokojit s tím, že víme odkud to asi jede a zítra se prostě uvidí. Rezervace by měla být již z našeho hostelu v San Martin, takže o to se starat naštěstí nemusíme. Anglicky tu neumí nikdo ani slovo, kromě jediného chlapíka. Vypadal jako kámoš Fidela Castra, dlouhé vlasy a baret s hvězdou a mluvil bezvadně anglicky. Sice nám v ničem moc neporadil, ale aspoň byla sranda. Ivoš v mezičase ulovil oběd v krabičce, který prodávají místní panímámy na přístavní promenádě. Kuře s pařátky a rýže, prý dobré. Já chtěl zkusit něco jiného a vybral is pečenou rybu s rýží a plackou totálně bez chuti. Jsou jídla, která jsou samo o sobě dobrá a jsou jídla, která nejsou tak dobré, ale mají atmosféru místa a styl a to vynahrazuje onu chuť. Tahle ryba byl druhý případ, milion miniaturních kostí a pekelný slunko udělaly z této průměrné rybky nezapomenutelný gurmánský zážitek. Sotva si stačím olíznout prsty, tak už jsem Ivošem lifrován k vodě, protože pojedem na malý ostrov na protějším břehu. Cena prý 4000 COP s převozníkem v podobně klučiny lehce (no hodně) mongoloidního výrazu. No mám docela strach, páč loďka zrovna stabilitou netrpí a borec vypadá, že duchem nevládne, ale nějak to dáváme. Na druhém břehu se nám všichni smějí, páč jsme převozníka asi hodně přeplatili. Nedá se nic dělat, poučení pro příště. Na ostrově je chudo, dřevěné chatky jsou na vysokých kůlech, takže je jasně vidět, kam až může Amazonka v období deštů dosáhnout. Fotíme a koukáme. Místní koukají na nás. No, blíží se bouřka, takže se tu moc nezdržujeme a za čtvrtinu ceny jedeme na druhou stranu. A jelikož ještě není tma a s bouřkou to tak žhavé taky snad nebude, tak pojedeme kam? Pojedeme do Brazílie! Brazilská Tabatinga je docela blízkou sousedkou Leticie a i když razítka do pasu nedostaneme, tak ten pocit, že se podíváme do Brazílie za to rozhodně stojí. No vlastně nás cesta stála asi 20000 pesos, protože akční motorikša nás nejenom, že do Tabatingy dovezl, ale rovnou nás i provezl. Zda výlet chceme nebo ne, se neptal, asi počítal, že jo. Tabatinga vypadá oproti Leticii výrazně živěji a také vyspěleji (min. silnice mají mnohem lepší), i když údajně mají skoro stejně obyvatel, což se moc věřit nechce. Pán nás vzal asi na takový klasický brazilský okruh, kolem letiště jsme jeli k Amazonce a potom jsme se podívali ještě do města k přístavu.”Támhle je loď jedoucí do Manaus”, ukazuje taxikář a moje cestovatelská duše se opět zasnila: “Jaké to asi musí být jet několik dní lodí po Amazonce buď směrem do brazilského vnitrozemí nebo druhým směrem do Peru?” Zpátky do reality podvečerní zamračeně deštivé Leticie. Na rohu ve stánku dáváme nefalšované kolumbijské hambáče, zapíjíme limčou z vedlejšího stánku a vyrážíme v domovu. Stačí pár dní a už se cítíme jako protřelí kolumbijští cestovatelé. Žádné placení hned po objednávce. Zkušeně objednáváme jídlo a hnedka se hrneme na židličky vzadu ve stánku a čekáme na jídlo. Vedle si jdu pro limonádu a neřeším, zda to tady bude někomu vadit. Jsou to běžné věci v cizí zemi, ale člověk je prostě tak vycepovanej evropskými pravidly, že mu pár dní trvá, než zjistí, že věci můžou fungovat jinak.

Jelikož zítra ráno vyrážíme mimo civilizaci, kde bude potřeba mrak peněz, tak musíme ještě zastavit u bankomatu. Každý potřebujeme bezmála 450 tisíc pesos, což si vyžádá více návštěv bankomatu, protože některé stroje vydávají jenom 100 nebo 300 tisíc apod. Úspěšný výběr oslavujeme další várkou ovocných džusů a na hostel spát. Původní plán jít někam na pivo hatí naše lenost a venkovní déšť, zítra je taky den a navíc vstáváme  brzo a odjíždíme na amazonské dobrodružství.

5/3/2016 [Leticia x San Martin]

Dobré ráno v Amazonii. Večerní déšť příjemně pročistil vzduch, takže je opravdu velmi příjemně.  Jak je dobrým cestovním zvykem, tak vstáváme kolem šesté, balíme věci a vyrážíme směr přístav a snídaně. Ivoš snídá vývar s kostí, evidentně velmi oblíbená snídaně u místních. Já na podobnou delikatesu dneska nemám úplně chuť, takže volím konzervativnější menu v podobě toustu a mangového džusu. V  přístavu už menší zmatky, takže se nám docela rychle daří doptat se (konečně!), kde se prodávají lístky na loď a lístky také skutečně koupit. Rezervaci jsme měli od lidí z Casa Gregorio, takže stačí jenom zaplatit 24000 COP a můžeme vyplout. Kromě spolu cestujících uvnitř lodi máme i jednoho (beztak) černého pasažéra na střeše. Potíž je v tom, že za cestu už těžko zaplatí, jede totiž v rakvi. Věnec máme dole, tak snad to bude pěknej funus.

Cesta je docela příjemná dvouhodinová pohoda s několika zastávky a cílem v Bocana Amacayacu, kde přesedáme do jiné loďky, která nás doveze do vesnice San Martin, kde se nachází cíl naší amazonské cesty – Casa Gregorio. Při přesedání do druhé loďky se mně povedlo zopakovat vtipný foto kousek dost podobný tomu z Kambodži před několika lety.  Foto taška mi efektně spadla na zem a opět se mně podařilo rozmlátit UV filtr. S tím rozdílem, že minule se mně povedlo zapasovat objímku filtru přímo do objektivu…

Hned po výstupu z lodi nás vítá Heike, majitelka a duše celého projektu, která zde s kolumbijským manželem vede eco-hostel Casa Gregorio. Jsme jediní hosté, takže dostáváme celou cabaňu (chatu) sami pro sebe. Všechno vypadá úžasně, vesnice, bydlení i okolí. Dáváme uvítací kafe, kdy nas Heike seznamuje s vesnicí a taky naším programem, který nás čeká dneska a zítra. Času moc nemáme, takže žádný lenošení a hnedka po krátkém odpočinku vyrážíme do terénu. Ještě předtím jedna drobná nepříjemnost, a to placení. Není to žádná levná legrace, ale prostě každá sranda něco stojí. Máme to za 970t COP pro oba. Prvním bodem je obhlídka vesnice přirozeně ne po vlastní ose, ale s průvodcem. Ten mluví jenom španělsky a my jenom anglicky, takže porozumění zajištěno:-). Nás lingvisty nemůže nic rozhodit, takže kývám jak osel celý výklad a přitom moudře tvářím natolik, že je jasné, že všemu rozumím a přitom často nevím o čem je řeč. Škola, něco jako obchod, hřiště, kostel a víc asi není na vsi potřeba. Měli jsme možnost poznat a ochutnat mnoho druhů ovoce, ale snad kromě kakaa jsme hnedka zapomněli o co se jednalo. Borec nám vysvětloval zpracování mouky juka nebo předváděl, kde sehnat přírodní barviva. Fantastické. Nahoře na kopci stojí tzv. moluka – obrovská “hala”, která kdysi sloužila jako domov pro celou vesnici. Komunitní život v pravém slova smyslu. Potom přišli misionáři, kteří lidem “vysvětlili”, že by měli chtít bydlet ve vlastním a bylo po komunitním životě. Pokrok prostě nezastavíš. Nám dráty hyzdí pohled a fotky, místní jsou za ně patrně rádi, protože jim dají alespoň pád hodin elektřiny denně. A dokonce i signál mobilu zde je, sice jenom někde na kopci a v nějaké prapodivné frekvenci, kterou naše chytré mobily nedávají, ale prostě mu neunikneš.

Dvě hodiny procházky na ostrém poledním amazonském slunci dají docela dost zabrat, takže hnedka s radostí skáčeme se ochladit do vody a potom hurá na oběd. Sice to není Amazonka, ale jenom její přítok Rio Amacayacú (https://goo.gl/maps/dCF1DTG77Dn), ale i tak naprostá pecka. Po oběde a nezbytrném odpočinku vyrážíme na druhou část dnešní procházky “agriculture walk”.Ve vesnici se dal odhadnout kontext, takže jsem měl pocit, že španělštině i docela rozumím, což se bohužel o výkladu v přírodě už říct nedá. Výklad o tom, co se zde pěstuje a jak a proč, není úplně lehké pochopit. Ale i tak je zajímavé vidět, jak zakládají políčka, co pěstují apod.Je hodně vlhko a mucho mosquitos, ale stojí to za to. Po koupačce ve vlastním potu přichází opět koupačka v řece. Vládně naprostá a totální pohoda. Děcka skáčou z vysokých stromů (dobře 10 až 15m)  do vody, maminy perou prádlo na molu a my se rachtáme ve vodě jak malí kluci.

K večeři si přidává kolumbijský pár a Němka Hendrike, která mluví anglicky i španělsky, takže nám může obřas něco přeložit, i když u večeře vítězí jednoznačně španělština. Prostě všichni tady španělsky, kromě nás dvou. V původním plánu to asi nebylo, ale jelikož Hendrike jde na nightwalk, tak se přidáváme. A děláme sakra dobře. Dlouhé kalhoty, rukáv, gumáky a svítilna. zapomněl jsem na repelent, bez toho se do pralesa nedá. Noční les žije úplně jinak jak jeho denní kolega. Ještě ve vesnici obdivujeme obrovitánskou žábu a pokračujeme různými druhy brouků, pavouků a hadů. Půlka z toho je jedovatá. Korunu tomu naložil jedovatý had, který sice nebyl moc velký, ale o to mrštnější a naše svítilny ho nějak naštvaly, takže se rozhodl náš trochu vystrašit…A potom ještě chlupatá tarantule, kterou jsme nightwalk zakončili. Ne že bychom úplně chtěli, ale odpolední dusno se přetavilo do kvalitního tropického slejváku (=padají kýble vody). Nafasovali jsme ponča a klikatými cestičkami vyrazili nazpět, protože za deště už nic nemáme šanci vidět. Nechápu, jak průvodce poznal kam jít, ale nezabloudili jsme. Komplet mokří, ale spokojení. Je to stejně jedno, že jsme durch, protože je pořád teplo.

V deset hodin se vypíná elektřina, v noci prší, totální tma, zvuky lesa…

San Martin de Amacayacu - Colombia

6/3/2016 [San Martin]

Noc je fantastická. Tropický liják vytrvale buší do plechové střechy (z našeho pohledu původnější rákosová je nahrazena skoro vždy vlnitou plechovou střechou), všude okolo neprostupná tma a příjemné teplo umožňující spát po prostěradlem nebo “jen tak”. Zvuk deště a přírody je o to intenzivnější, že chata v podstatě nemá okna, ale jenom jakési průhledu po celé obvodu. Skleněných oken netřeba, cirkulace vzduchu zajištěna a přitom dovnitř neprší.

Vstáváme kolem šestí, prakticky pár minut poté, co přestalo pršet. Místo kapek deště zprudka dopadajících na střechu je najednou ticho, naprosté a fascinující ticho.

Tak v podstatě běžné (nebo by aspoň měly být) a přitom tak fascinující: ticho nebo naprostá tma. 

Na snídani se podávají tradičně vajíčka, ovoce a kafe. I z tak běžných situací jako je snídaně zde čiší naprostá pohoda a uvolněnost života mimo běžnou civilizaci. Vykládáme s Hendrike von Deutschland, kterí s námi dneska pojede na “jungle trip”. Bude tak mít aspoň výlet levnější a na oplátku nám bude překládat. Mělo by se jednat o skutečnou džungli a v plánu je i rybaření, takže jsme oba docela zvědaví.

Voda, repelent a opalovák – základ každého výletu do džungle. Dneska jedeme proti proudu řeky. Amacayacú je menší řeka a málem si tu připadáme jako někde u nás na řece. Teda až na ty liány a vysoké stromy okolo, jinak je kolem bahnitě kalné vody prostě “hodně zeleno”. Zhruba po 45 minut parkujeme u strmého břehu a odtud začínáme asi tříhodinový výlet vysokým deštným pralesem. U břehu míjíme malou konstrukci, která slouží jako přístřešek pro přespání v džungli. Musí to být fantastická zkušenost, všechny ty zvuky pralese všude okolo. I když v noci hodně pršelo, tak kupodivu moc bahna není. V rámci možností, ale nám je to stejně jedno, protože máme holínky. Občas někde zastavíme, průvodce vykládá, Hendrike přeloží a pokračujeme dále.  Stoprocentní vlhkost, plno komárů všude kolem, ale to vůbec nikomu nevadí. Přírodní podívaná všude okolo vše vynahrazuje. Nejdeme nějaký okruh, ale po nějakých dvou hodinách se vracíme stejnou trasou, což je trochu škoda, ale evidentně a zcela logicky tu nejsou žádné vycházkové trasy pro pohodlné turisty.

Po vycházce jedeme kousek po proudu, kotvíme v zátoce a jde se rybařit. Každý dostáváme bambusovou tyčku s namotaným vlascem a háčkem na konci. K tomu kousky ryby jako návnada na úlovky jako je třeba piraňa. Ivošovi zabírá jako prvnímu a dokonce se podaří i rybku vytáhnu z vody, Hendrike se taky daří, ale mně – jak jsem trochu čekal – vůbec. Ať se snažím rybu hnedka vytáhnu, když cítím, že ožírají návnadu, tak smůla. Většinou vytáhnu pouze prázdný háček. Navíc je pekelný vedro, protože sedíme na přímém slunci. Po pár pokusech o úlovek a při pocitu, že začínám cítit jako dobře propečený karbanátek, se docela těším, až toho necháme a pojedeme dál. Zpátky na základně nás čeká oběd: ryba, plantain, juka a nějaká zelenina a zasloužený odpočinek. Dáváme kafe, koupačku a prostě pohoda na Amacayacú. Docela by mě bavilo takto trávit více dní, prostě jenom relaxovat a nic nedělat. Večer se jdeme kouknout na místňáky jak hrají fotbal, což ani jednoho z nás moc dlouho nebaví. Tak vyrážíme dál na průzkum vesnice, která je nakonec docela rozlehlá. Neexistuje tu žádné vlastnictví půdy, takže si může každý postavit dům, kde se mu to zamlouvá. Docela mně překvapuje stav některých stavení, kdy si postavili základ a k tomu střechu a jinak nic, takže kempují sice pod střechou, ale jinak dost provizorium mně přijde. Bud´není vůle, peníze nebo jim to prostě vyhovuje. Ještě poslední koupání než bude tma a jdeme na večeři, po které vyrazíme ještě na jeden “nightwalk”. Dneska nemáme tolik štěstí na bystrého průvodce, který by toho hodně viděl a hodně nám ukázal Dnešní průvodce to pojal opravdu jako walk, takže nám ukázal jenom pár zvířat a mám pocit, že sami jsme jich viděli víc. Ale aspoň dneska nepršelo, tak jsme si dali procházku celou. Víc už toho dneska nestihneme, navíc zítra vstáváme brzo, protože bohužel už odjíždíme.

Categories: Viva la Colombia

2 thoughts on “Kolumbijský deník – řeka Amazonka a indiánská vesnice San Martin

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>