Skopje

Balkán 2018

Balkánský průlet – Skopje a Priština

Levné letenky, jaro, moje narozky a neobjevená místa na mapě světa. Ideální kombinace, jejíž výsledkem je týdenní výlet na Balkán – začnu v Makedonii a přes Kosovo a Albánii výlet zakončím v Černé hoře.

29/3/2018 – z Bratislavy do Skopje

Odjezd 17:00 Regiojetem do Bratislavy se zpožděním asi půl hodiny. Patrně jsem právě včas unikl velkému zpoždění, které se hlásí u dalších vlaků. Odjezdová karma. Tofu s rýží, jablečný dort a kafe. Těžko v žaludku, lehko na duši. Vyrážím na výlet za hranice všedních dní. Tentokrát sólovka, ale o to více bude stát výlet za to.
V Bratislavě se opravuje nádraží! Dobře a zároveň špatně, protože Brno se krásně osamostatní na chvostu škaredých nádraží. Busem na letiště, chvilka na internetu a hurá do letadla. Naposledy jsem na letišti v Bratislavě potkal Jílka z LFŠ a dneska pro změnu Břetislava Rychlíka. Náhoda? Asi ano. Někdo zapomněl v kastlíku, kam se dávají věci na rentgen svůj iPhone a jen tak odešel.
Odlet v 21:55 a za hodinu přistáváme na letišti Alexandra velikého ve Skopje. Před přistáním vidím zasněžené vrcholky, ale asi se to mně to jenom zdá. Na cestě sotva pár hodin, ale už mám pocit něčeho nového a zajímavého. Takové to šimrání v očekávání věcí příštích. O půlnoci na letišti je jednoznačně věcí příští autobus do města (http://skp.airports.com.mk/default.aspx?ItemID=491) a nocleh. Bus by měl jen 0:10, ale asi jenom měl, protože i 0:15 se nic neděje a autobus stojí potmě kdesi v dálce na druhé straně u odletů. Není mně nejvíc teplo, tak se jdu v rámci zahřívání kouknout, zda nám pan řidič náhodou neusnul aneb už je čas pane řidiči! Chvilku mám pocit, že moje prudící mise má úspěch, protože bus se dal nečekaně do pohybu směrem a už to vypadalo, že bychom se mohli dočkat. Nadšení ale rychle opadlo, protože pan řidič nám byl pouze sdělit, že se jede až 1:10 hod. Nabízí se otázka, proč na ceduli je 0:10 – že by změna času ve stejné časové zóně? Nevím, ovšem dává to smysl, protože bus jede po posledním letu.
Za 180 makedonských denárů neboli 3,5 dolaru jedeme konečně do města. Výstup u železničního mostu na autobusovém nádraží. No, už jsem viděl hezčí místa na noční špacír. Ubytko mám zamluvené prakticky hnedka vedle nádraží, tak zapínám mapy a za chvilku už zvoním u vesnického domku, kde se nachází Shanti hostel. Slečna recepční na mě zodpovědně čeká a já padám na druhé postelové patro do hajan.

Skopje - Macedonia

30/3/2018 – den ve Skopje a přesun do Prištiny

Mám narozky a jsem ve Skopje na výletě. Radost 😊.

V noci zima, ráno zima. Nějaká dobrá (a hodně otužilá) duše nechala otevřené okno. Tak aspoň dlouho nevyspávám a jdu ihned do akce. Snídani máme ve stylu „co si najdeš“. Takže se podává čaj, tousty a vločky, v kterých je hodně…áno, přesně tak, hodně nenáviděných rozinek. Nezbývá než oželet cereálie, posnídat, zaplatit 8€ za hostel a vyrazit na autobus, který mě vezme k lanovce na Vodno mountain. Funkci MHD tu plní „londýnské“ dvoupatráky patrně čínské výroby. Proč zrovna doubledeckery ve Skopje nevím, ale doprava je to docela efektní. Lístky už bohužel nejsou k dostání u řidiče (pokrok nezastavíš) ale v podobě kartičky v boudě uprostřed autobusáku. Platím 150 denárů a můžu vyrazit. Škoda, že jsem nepochytil, kolik jízd je v ceně. Konečná na parkovišti uprostřed kopce znamená i nástup na lanovku na vrchol Vodno mountain. Lanovka startuje až v deset, tak okouním okolo a dumám, zda si neudělat narozeninový výšlap, ale pak si říkám, že se nemusím hnedka zrušit, a že můžu třeba dolů sejít pěšky. Minulý víkend jsem vyrážel s lyžemi podobnou lanovkou vstříc alpským vrcholkům a tento víkend v krátkém tričku na vyhlídku na Skopje. Millenium Cross je nečekaně hodně veliký kříž, který vyrostl před lety na oslavu 2000 let křesťanství v Makedonii. Vedle kříže roste snad ještě vyšší sloup, monolit bez oken. Že by divná a hodně moderní rozhledna? Co se slaví tentokrát? Ale dost mudrování nad balkánskou architekturou rozhleden, protože co opravdu stojí za to, je výhled po okolí. Asi mám i trochu štěstí na slunečné počasí v kombinaci se zasněženými vrcholky kopců okolo, prostě je to pecka. Původně jsem chtěl jenom něco vyfotit a hnedka mazat dolů, ale zůstávám a jdu se projít dál po hřebeni. Evidentně se dá jít po hřebeni někam dál, jak ostatně hlásí borec s bundou Dukla. Že by do kaňonu Matka? Uvidíme, aspoň je program na další návštěvu. Toulám se, vyhřívám na sluníčku a vůbec se mně nechce dolů. Místo lanovky volím cestu pěšky. Plno kamenů, sem tam bláto, ale opět – ty výhledy. Mám sice ofocený jízdní řád, ale rovnou musím přiznat, že znalost azbuky není mojí silnou stránkou, tak se místo trápení s názvy stanic oddávám výhledům a s tím, že něco vždycky pojede. Bus mně ujel a mám tak na centrum méně času, než by si město zasloužilo. To je rozhodně škoda, ale zas mám další důvod se do Skopje vydat někdy příště.
Skopje je město obřích soch. Vystupuji patrně u Alexandra Velikého, kdy mě ještě velikost soch nepřekvapuje a pokračuju dál na náměstí a k řece Vardar. Tady už jenom odhaduji, kdo je kdo a hledám Matku Terezu. Mají to zde vše nějaké nové, kamenný most, vedle budova divadla nebo opery. Kavárny na břehu, lodě jako restaurace na řece. Trochu umělé, ale asi lepší jak ošuntělá pustina opodál. Mířím za řeku do staré Skopje, kde se mluví turecky podává kebab s cibulí a jako dezert je černý čaj s božskou baklavou. Lepší narozeninové jídlo jsme už dlouho neměl. Stará čtvrť je opravdu malá, takže mám za chvilku proběhnuto a mířím zpět na hostel. Jak bylo samotné centrum načančané, tak jenom o kousek dál už je ta opravdovější Skopje. Ošuntělé stánky s knihami, vysedávající a nasávající dědové, oprýskané zdi, kaluže, odpadky a polorozpadlé přízemní baráčky. Na hostelu beru věci a vyrážím smět autobusák, kde je i vlakové nádraží. Vlakáč vypadá jako dům hrůzy, a to i na brněnské poměry. Mám dojem, že svého času – je to už strašně dávno – jsme jeli vlakem do Řecka přes Skopje. Od té doby se tu asi nic nezměnilo, ale to vlastně nevadí. Na tabuli svítí můj rychlík do Prištiny, tak se pln očekávání přeshraniční jízdy hrnu k okýnku, aby mně bylo sděleno, že vlak nejede. A proč teda svítí na tabuli? Moc otázek, šup na bus. Kolik už bus stál, to jsem bohužel zapomněl, ale vím, že jsem musel platit kartou. Zbylé denáry padly za sušenky a vyrážíme. Místo busu sice dodávka, ale frčíme načas i se zastávkou na benzince. Priština není daleko, vlak by to dal za nějaké tři hodiny. Bus by mohl být rychlejší, ale to by se zase nemuselo stavět všude možné a silnice by musely být lepší. Hraniční přechod Hani i Elazit se nachází v údolí vedle lomu nebo vápenky, takže je vše pokryté vrstvou jemného bílého prachu. Parkujeme bokem, celníci si od nás berou pasy a já se těším na další razítko. Hraniční přechody na Balkáně budou svět sám pro sebe, během čekání parkuje kousek přes námi parkuje odtahové auto s luxusním Volvem na korbě a hnedka za ním nejnovější bavorák. Proběhne rychlá akce, auto je v mžiku na silnici, dva týpci, kteří přijeli v bavoráku, jak jinak než s německými poznávacími značkami, odjíždějí pryč. Kdo, proč a jak? Těžko říct. Pasy máme zpět a pokračujeme dále do Prištiny. První dojem z Kosova? Jedno velké autovrakoviště, autobazar a mezi tím stavebniny. Moc nechápu, proč je tu tolik vrakovišť, nabízí se domněnka, že tu končí kradená auta z celé Evropy, ale může to být taky úplně jinak. Tak nebo onak, za chvilku jsme na autobusáku v Prištině, kde mně čeká hledání euro mincí potřebných na WC a hledání hostelu. Autobusák zrovna v centru není, MHD dle paní v informacích není, tak mám jít pěšky, protože je to prý kousek. No moje offline mapy tvrdí něco jiného, ale co mně zbývá. Orientace naštěstí není těžká, kolem sochy vtipně malého Billa Clintona po stejnojmenném bulváru jdu směr centrum, kde mám zamluvený hostel Center. Pěkná půlhodina chůze, pár minut bloudění a už zvoním v třetím patře přímo ve středu města. Ve městě to docela žije, všude plno lidí posedávajících po kavárnách nebo jenom tak korzujících. Mám hlad, míjím stánky s burgrama nebo pizzou až nacházím to, co mně ihned vykouzlí úsměv a šimrání v žaludku – Bosna Burek. Dva druhy burků, ayran a maximální chuťová spokojenost spolu s pozorováním místních holek. Po jídle ještě chvíle toulání po městě a na hostel, kde je docela živo. Místní borci, kteří tu bydlí asi delší dobu se tu evidentně cítí jako doma.

Pristina - Kosovo

Categories: Balkán 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>