Bar

Balkán 2018

Balkánský průlet – Ulcinj, Bar a Podgorica (a domů)

4/4 – Ulcinj, Bar a Podogorica

Sprcha, na snídani burek, sbalit věci a vyrážím na bus do Ulcinj v Černé hoře. Opět potkávám dva Němce, s kterýma jsem byl na večeři v Beratu. Chvíli kecáme, ale jinak se koukáme z okna a po klikaté cestě míříme do Černé hory. Borci pokračují dál do Baru a nočním vlakem do Bělehradu. Já vystupuji v Ulcinj, kde se hodlám porozhlídnout a potom pokračovat do Baru, abych přijel na noc vlakem do Podgorici. Dávám kafe za euro na autobusáku a podle mapy rozmýšlím, kam se podívat. Plán nakonec je pěšky přes město až k pevnosti a potom najít nějakou pláž, kde bych mohl smočit prsty u nohou. Město je spíše méně zajímavé, je vidět, že se čeká na turisty, takže je tu celkově dost ospalo. Chvilku se zastavuji u kostela a mířím do pevnosti, která je ale není moc zajímavá, hodně komerční a dostavovaná. Odtud dolů k moři, kde je dokonce i pár turistů a teď najít nějakou pláž. Jedna je zavřená, tak končím v zástavbě u jediného rozumného přístupu k moři, který jsem ve městě našel. Voda je studená, na koupání to nebude, tak aspoň poobědvám z vlastních zásob – rajčata, olivy, sýr a mám se dobře. Čas jít zpět na autobusák, dát si kafe a odjet se podívat o kousek vedle do Baru. Obstarožní autobusák je zase trochu mimo město, ale aspoň se můžu stavit na nádraží a ujistit se, že vyhlédnutý večerní vlak jede. Taky se zde můžu stavit na záchod a koupit si rovnou lístek. A nyní do města na promenádu. Asi se mně v Baru líbilo více jak v Ulcinji, ale jenom o trochu. Nakoupil jsem jugoslávské sušenky, vyfotil moře a různé divno stavby s kořeny v dávném socialismu. Po nákupu už je pomalu čas vyrazit nazpět k nádraží a počkat na vlak do Podgorici. Vlak má nejlepší léta dávno za sebou, ale cesta kolem jezera je nádherná. Za chvíli po našem vlaku jede vlak do Bělehradu, o které vykládali kluci z Německa. Svým vyprávěním mně úplně nalákali na nějaké železniční dobrodružství v budoucnu. Nyní ale zpět do přítomnosti, protože už za šera přijíždíme do Podgorici. Hostel Marie by měl být hnedka vedle nádraží. Je to trochu punk hostel, ale majitel je sympaťák, tak v pohodě. Nechávám na hostelu věci a jdu se kouknout do města, kde nic není. Doslova. Podgorica je vesnice, která se omylem stala hlavním městem. Jediná zajímavost je velký most přes řeku. Jinak jsem pořádně nenašel ani nic k snědku, tak se vracím a nakupuju v pekařství kousek od hostelu.

Ulcinj & Bar - Monte Negro

5/4 – Podgorica, Budapešť a Brno

První bydlení na mé balkánské trase, kde nemám snídani. Nevadí, jdu pro burek do pekárny a na terase si pochutnávám v ranním sluníčku. Měl bych za ubytko, ale nikde nikdo, jenom dole nějaká paní pokuřuje. Tak tam jdu, a že můžu zaplatit, ale nemá na vrácení, tak znova klusám do pekařství a teprve potom platím. Trochu žasnu nad jejich přístupem. No, co už. Jdu na vlak, protože první zastávka vlaku do Ulcinje je „aeroport“. To je ve skutečně posprejovaná bouda, ovšem výhoda je, že letiště je pár set metrů po silnici. Jinak totiž na letiště městská doprava nejezdí. Závěrečné kafe se zákuskem z pekárny a už jenom čekání na odlet. Je to zde takové správně venkovské. Žádný letištní bus, ale pěkně do letadla přes plochu po svých. Takže čekáme na ploše u takového hrazení, až nám dají pokyn a potom vyrazíme. A pak už jenom Budapešť, zmatky při nákupu lístků a čekání na vlak do Brna. Byl to suprový výlet, týden skvělého cestování a poznávání. Samozřejmě, že hlavně Makedonie a Albánie by si zasloužily více, ale to snad příště.

Categories: Balkán 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes:

<a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>